Cestovatelské sny – proč si je plnit?

Cestování je pro mne od malička láskou a zároveň terapií.

Skotsko, Londýn, Irsko, Santorini, Salisbury, Monako, Tibet, Nový Zéland a Island. To jsou země a místa, o kterých jsem kdysi snila, že je někdy v životě navštívím. U některých už se mi to povedlo, jiná místa z mých cestovatelských snů na objevení ještě čekají.

Rodiče neměli na cestování příliš financí, a tak jsem snila o tom, že až budu dospělá, tak procestuju celý svět. Jenže netrvalo dlouho a realita mě pěkně usadila. Část svého života jsem věřila, že už cestovat nikdy nebudu.

Rodiče se snažili, aby nám s bráchou, kousek světa ukázali.

Kdykoli jsme někam jeli, vždycky jsem se moc těšila a všechna nová a neznámá místa, si užívala plnými doušky.

Moji rodiče neoplývali penězi, takže se u nás nekonaly žádné dovolené v Jugoslávii, nicméně jednou jsem jako dítě u moře byla – v Rumunsku. To mi bylo asi 6 a nic si z toho nepamatuju. Jen to, že jsem tam jedla velké zralé broskve 😀.

Často jsme jezdívali na chatu v Beskydech, přesněji v Malenovicích u Frýdlantu nad Ostravicí. Chata patřila tátovým rodičům. Víkendy jsme tam (já a bratr) trávili s rodiči a část prázdnin s babičkou a dědou.

Byly to chvíle, na které s nostalgií vzpomínám dodnes.

Děda mě učil poznávat život v přírodě.

Ptáky, motýly, brouky, stromy. K večeru jsme chodívali spolu na kraj lesa, a když se začalo smrákat, pozorovali jsme srnky a jeleny, jak se vychází na paseku pást. To byla moje nejoblíbenější činnost.

Obdivuji jeho nebetyčnou trpělivost.

Protože už od oběda jsem ho bombardovala otázkou: „A dědo, kdy už půjdeme na ty srnky?“ Nikdy na mě nebyl hrubý, ani mne nijak neodbyl, neokřikl, jen mi trpělivě vysvětloval, že ty srnky vychází ven až za soumraku.

Večer, když se setmělo, bylo mou další oblíbenou činností honit se za světluškami a pozorovat jejich taneční rej kolem keřů a v trávě.

Před pár týdny, když jsem večer seděla u Labe a pozorovala hvězdnou oblohu, jsem si uvědomila, že světlušku, už jsem nezahlédla mnoho let. Nevím, jestli v Beskydech stále ještě jsou, já už tam bohužel jezdím velmi zřídka.

V průběhu mé puberty jsme s rodiči také cestovali.

Navštívili jsme různá místa v Čechách, na Slovensku a také v Polsku. V té době však pro mne cestování bylo utrpením, protože setrvávat na jednom místě s těmi „příšernými rodiči“ byla prostě otrava.

Dnes toho lituji, byla to mnohdy velmi krásná místa a jsem vděčná, že z těch výletů zbyly alespoň fotky, protože já tehdy bojkotovala všechno 😀.

Když se nám narodily děti, nastalo období výletování po okolí s kočárkem, a o víkendu chata u Labe.

Moje cestovatelské sny byly pohřbeny pod haldou plínek.

Jakmile děti vyrostly z batolecího věku, začali jsme podnikat společné rodinné výlety. Zpočátku vlakem a později autem. Tehdy jsem si uvědomila, že cestování celé rodiny je hodně odvislé od finančních příjmů. O to víc jsem si cenila svých rodičů a jejich snahy, abychom poznali krásy Československa.

Častokrát jsem se přistihla, že ztrácím radost z cestování, (někdy jsem byla otrávená až tak, že se mi už ani nikam nechtělo) protože jako matka dvou malých dětí a manželka, jsem MUSELA převzít zodpovědnost. Naplánovat všechno dopředu, aby se nezapomnělo něco vzít s sebou. Oblečení, boty, léky, program, čím děti zabavit během cesty, jídlo a mnoho dalších věcí.

VŠECHNY MAMINKY JISTĚ CHÁPOU, CO TÍM MYSLÍM

Dnes to funguje jinak a lépe. Cestuje se bez stresu, když se něco zapomene, tak se to na místě koupí. My jsme tehdy byli v situaci, že nebyly peníze „si to tam koupit“. Vím, i v dnešní době spousta rodin řeší existenční problémy, ale přece jen jsou jiné možnosti, když rodina cestuje, než byly v minulosti.

Když bylo dětem 12 a více, cestování pro mne přestalo být takovým stresem a zjistila jsem, že se mi zase vrací mé sny o cestách. Do světa, do cizích zemí, DALEKO. Toužila jsem poznávat nové kraje, lidi, jejich kulturu, přírodu.

Měla jsem na seznamu pár míst, kam bych se velmi ráda podívala (Řecko – ostrov Santorini, Anglie, Skotsko, Wales, Island, Irsko, Tibet).

Mé cestovatelské sny putovaly do Řecka na ostrov Santorini

Mnoho let jsem snila o tom, že bych se tam ráda podívala. Je to ostrov opředený tajemnými historkami o Atlantidě a sopečném výbuchu. Četla jsem několik knih o Santorini a hltala všechny cestopisné i historické dokumenty včetně těch tajemných o Atlantidě, která se prý nacházela právě na těchto místech.

Cestovatelské sny pohřbila realita

Uvědomila jsem si, že se tam nedomluvím. Ačkoli jsem v minulosti pár let pilně studovala angličtinu, všechno jsem zapomněla.

A tak jsem se smutkem v duši hltala každou fotku z dovolené, kterými se pyšnily kolegyně v práci a doufala v to, že jednou přijde čas, kdy taky někam pojedu.

Své cestovatelské sny jsem zase zamkla do šuplíku

Přišel rok 2012 a můj první splněný sen – SANTORINI! Ten magický rok, spojený s historkami
o apokalypse mi přinesl velké štěstí, radost a euforii.

Původně jsme měli cestovat s manželem, ale z pracovních důvodů nemohl, a tak jsme vyrazily s dcerou na dámskou jízdu. Dostala zájezd jako dárek k čerstvé maturitě.

Dvanáctidenní pobyt na Santorini byl úžasný.

Magie těch míst je přímo božská a sálá z nich velmi silná energie. Zvlášť na sopce Nea Kameni. Bylo to poprvé, kdy jsem někde zažila pocit, že TADY JSEM DOMA. Kdo se někdy zajímal o regresní terapii, tak pochopí, co se stalo.

Otevřely se mi tam příběhy, které jsem prožívala v minulosti právě na Santorini.

Za pomocí mé regresní terapeutky jsem se pak několik měsíců pokoušela o rozklíčování všech těch zajímavých informací, a také mých nemocí, strachů a bolestí, které pocházely právě z té doby a z toho místa. Dokonce i jeden z důvodů, proč se mi nedařilo dosud zhubnout, ať jsem dělala cokoli, pocházel právě odtud.

Pokud jste se na své dovolené také setkali s něčím podobným a rádi byste to rozklíčovali, ráda vám v tom pomohu právě za pomocí královny terapií – regresní terapie.

Po návštěvě Santorini se všechno změnilo

Jako by nastal nějaký zlom. Ve mně. Pochopila jsem, že i se svou příšernou angličtinou se v cizině dokážu domluvit, a když dojdou slova, přichází na řadu ruce a nohy a JDE TO!!!

A tak jsem začala ve své hlavě plánovat další cesty. Vzpomněla jsem si na to, co mi fungovalo u Santorini (dokumenty, knihy, mapy, fotky od známých, kteří tam byli).

V mém hledáčku dalších cestovatelských snů byla Anglie

Katedrála v Salisbury, kde mám taky otevřený nějaký příběh a věřím, že ještě nastane čas, kdy se podívám dovnitř, do jejích útrob a příběh rozklíčuji. Tam se skrývá další z mých tajemství.

Moje touha a zaměření se na cíl, však v té době nebyly tak silné, neboť jsem řešila nějaké problémy v zaměstnání a následný odchod z něj, a tak mi splnění snu jménem Anglie trvalo 6 let. A nebylo to Salisbury, ale Londýn.

Hurá akce jsou vždycky nejlepší!

Jednoho pátečního rána na začátku září mi do práce volá kamarádka Marcela a ptá se: „Co děláš za 14 dní o víkendu?“ já na to, že nevím… proč se ptá? „Chceš letět do Londýna?“ Já na to, že chci… a tak se letělo 🙂

Marcela v angličtině začátečník, já mírně pokročilý, s pozitivní zkušeností anglické konverzace v Řecku
v roce 2012 (jé, to už je dááávno). Nu což, nějak si poradíme, ne?

A zvládly jsme to!

Mohla jsem si odškrtnout další splněný cestovatelský sen.

Bylo – nebylo, najednou se zjevilo Skotsko

Hlavním aktérem této cesty byla opět kamarádka Marcela. Už to nebylo tak akční jako Londýn, cesta se plánovala od března a odjíždělo se na konci května. Pečlivěji se plánovalo zejména z toho důvodu, že nás jelo více. 4 dámy zralého věku 😀

Plán byl projet za cca 14 dní autem po obvodu severozápadní Skotsko, včetně několikadenního pobytu na ostrově Skye. Částečně šlo i o improvizaci s tím, že některé noclehy budou v kempu (dopředu zajištěny) nebo v autě a stanu. Spacák povinný.

Prostě cestovatelské DOBRODRŮŽO – ROAD TRIP

Přiznám se, že jsem se moc těšila, ale zároveň jsem měla docela velké obavy. Nikdy jsem nic takového nepodnikla. Představa, že budu spát někde ve stanu uprostřed louky plné ovcí a jejich bobků mě příliš nenadchla, ale dobře,

CHCI  VIDĚT  Skotsko?   CHCI!

Taky jsem se bála počasí. Pročetla jsem mnoho knih a vesměs všude psali, že tam pořád prší. Jé, to je „vopruz“, nemám ráda déšť, co když se nastydnu a budu mít zánět močových cest? Do toho psali o těch muškách, co tam otravně štípou. V letadle jsem zjistila, že jsem zapomněla repelent.

No, to bude dovolená!!!  🙁

Máte pocit, že na tohle nemáte?

Že kvůli strachům, nízké sebedůvěře nebo neschopnosti komunikovat, ačkoliv jste z jazyka měli vždycky jedničku, nejste schopni nikam cestovat? Máte fobii z létání?

S tím vším vám mohu pomoci.

Napište mi na e-mail: hana.randakova@kineze.cz. EFT terapie s Bachovými esencemi nebo regresní terapie zaberou vždy. Stojí za to žít život v lehkosti a bez úzkostí.

Děkuji, že jste dočetli až sem. Těším se na vás u pokračování článku Cestovatelské sny část II. Magické Skotsko. Věřím, že se vám bude moc líbit, protože stojí za to. Skotsko je prostě nádherná část zeměkoule a pokud Bůh dá, ráda bych se tam ještě někdy vrátila.

Pár svých snů už jsem si splnila a můžu si je odškrtnout. Ještě mi jich ale mnoho zbývá.

Kolik neodškrtnutých a nesplněných snů máte vy?

Užívejte si krásné dny a nemějte strach z cestování, plňte si vaše cestovatelské sny. Vaše vzpomínky jsou to jediné, co vám nikdo nevezme.

Vaše