KDY UŽ TO SKONČÍ? Nechci být sama!

Už nevím, co mám dělat?! Hani, poraď/te mi co s tím? Jsem zoufalá a upadám do deprese. Cítím se tak osamělá!“

S takovými a podobnými větami a prosbami o pomoc se setkávám čím dál častěji. Slýchávám je od svých kamarádek, známých, ve vlaku od cizích lidí i od klientek v poradně, čtu je v emailové poště.

Kde se berou ty pocity?

Zdrojem těchto pocitů bývají různá období v našem životě. Může to být výročí úmrtí blízkého člověka, nemoc, která nás náhle upoutá na lůžko, partner, který je pořád v práci a nemá na nás čas anebo právě probíhající Vánoce. V tomto období člověk více bilancuje a obecně jsou lidé mnohem citlivější, emotivnější a mají sklony k lítostivosti.

Každý z nás má zcela odlišnou potřebu blízkosti jiných lidí. Jinak toužíme po intimitě milovaného partnera, jinak rodiny a jinak ostatních osob. I v rámci partnerských vztahů je to hodně různé.

„Manžel zastává vyšší post, jeho práce je velmi náročná a zodpovědná, přijíždí domů až večer. Často se stává, že děti už spí, takže ho i několik dnů nevidí. Do toho probíhá rekonstrukce domu a veškerá tíha je na mně.

Mám na něj vztek, hlavou mi běží myšlenka: PROČ si se mnou pořizoval ty děti, když na ně kašle? Na to, že si nevšímá ani mně, to už jsem si zvykla, ale děti by to odnášet neměly. Dokonce jsem i uvažovala o rozvodu. Má to vůbec cenu takový vztah?“

Jsou lidé, kteří potřebu blízkosti vnímají tak, že se od svého partnera nehnou ani na krok a touží být stále s ním. Jakmile se partner/ka vzdálí, tak u nich vznikne silně ohrožující pocit, že o něj/ni přijdou. Tento typ „lásky“ a silné potřeby intimity však časem začne partnera či partnerku ve vztahu dusit. Zpočátku nám to může připadat roztomilé, že partner žárlí, že se nás stále dotýká a je k nám „přilepený“. To stejné očekává on od nás. Jakmile jeho omezující chování ale překročí určitou mez, vnímáme to jako omezení svobody a pocit, že v takovém vztahu se nedá „dýchat“ natož žít.

Jiní lidé naopak žijí v celkem harmonickém vztahu, a přesto jej vnímají jako prázdný, nepodnětný a pociťují samotu.

S přítelem jsme spolu 24 let. Máme celkem hezký vztah, ani žádné velké krize neproběhly. Peněz máme dostatek, můžu si koupit co chci, máme krásný dům se zahradou, bazén, ale cítím se hodně sama. Jsem tu jak ve zlaté kleci.

Většina kamarádek už má vnoučata a tak nemají čas ani zajít na kafe.“

Čím to je, že se tolik lidí cítí osaměle?

Důvodů je opravdu mnoho. U většiny osob tento pocit vzniká v raném dětství, kdy byli jako malé děti na nějakou dobu odděleni od matky (či osoby, která o ně pečovala) nebo mateřská láska nebyla dostatečně vřelá či chyběla úplně (dítě se ocitlo v Dětském domově či bylo týrané). Pokud člověk v dětském věku zažije trauma separace od rodičů, nese si pocity osamělosti většinou po celý zbytek života, aniž by tušil, odkud přišly.

Před 2 lety mi zemřel dost náhle a nečekaně manžel při dopravní nehodě a já se z toho stále nějak nemohu dostat. Připadá mi, jako by se ode mne všichni přátelé odvrátili. Nechci je obtěžovat a tak nikomu nevolám, nemusí pořád poslouchat ty moje smutky a pláč. Mrzí mě, že se mi neozvou ani moje dobré kamarádky. Tak ráda bych si s někým popovídala, ale zjistila jsem, že vlastně ani nikoho k popovídání NEMÁM!“

 

Jde o jakýsi vnitřní, podvědomý pocit strachu z toho, že bude opuštěn. Buďto si vybuduje závislé vztahy nebo žije se vzorcem chování „nesmím ukázat svou zranitelnost, jinak budu opuštěn/á“. Své emoce uzavírají do sebe a za žádných okolností nedají najevo jakoukoli slabinu. Se svými starostmi či bolístkami se nesvěřují z obav, že by byli pro partnera nedokonalí anebo zneužitelní. Oni přece VŠECHNO zvládnou! Partner/ka pak toto chování vyhodnotí jako chladné, odmítavé nebo odtažité. Může mít i pocit, že není dostatečně milován/a, protože chybí vzájemné sdílení.

„Před třemi lety jsem se odstěhovala za přítelem téměř 300km daleko od své rodiny. Byla to úžasná láska. Milovala jsem ho, jako nikdy nikoho. Bláhově jsem si myslela, že i on to má stejně. Když se nám před rokem a půl narodil Lukášek, tak se sbalil a odešel za jinou. Zhroutil se mi svět. K rodičům do domku už jsem zpátky nemohla, protože tam se mezitím nastěhoval bratr s partnerkou a malým miminkem a tak jsem zůstala úplně sama. V novém městě jsem si zatím nestačila udělat ani žádné kamarádky. Jsem totiž hrozně stydlivá a nezvládám oslovit jiné maminky. Když mě některá osloví, tak si s ní povídám, ale o telefon si neřeknu. Pak doma sedím, vyčítám si to, a když večer malý usne, tak brečím. Někdy sáhnu po lahvi vína a to se bojím, aby se ze mě nestala alkoholička. Ale pomůže mi to, na chvíli zapomenu.“

Dalším důvodem, zejména v partnerství bývá to, že jakmile je vztah naplněn dětmi, veškeré události se točí kolem nich a partnerům nezbývá žádný volný čas pro sebe navzájem. Stávají se z nich rodiče, začnou se oslovovat „maminko“ a „tatínku“ a potlačí roli muže a ženy. Téma hovoru se točí kolem počtu bobků v nočníku, domácích úkolů, třídních schůzek, organizace volnočasových aktivit dětí a dárků pod stromečkem.

Pokud si v průběhu času neudržují zvyk trávení alespoň nějakého pravidelného času pouze o samotě BEZ DĚTÍ a neprovozují žádné společné koníčky (patří sem i pravidelný sexuální život ), pak se propast mezi nimi neustále prohlubuje.

Jakmile děti opustí společnou domácnost a odejdou do škol či za svými partnery, muž a žena najednou zjistí, že si nemají co říct. Ztratili společná témata i zájmy a úplně se odcizili. Nežijí už SPOLU, ale vedle sebe.

 

„S manželem jsme spolu téměř 33 let. Manželství bylo hezké, troufám si říct, že i harmonické, ale od doby, co děti opustily domov, mám pocit, že se nějak odcizujeme. Bývá hodně dlouho v práci, přicházejí i nějaké ty nemoci a ani sex už nám nefunguje. Jako bychom si vůbec neměli co říct. Já si žiji svůj život a on ten svůj. Zatím si udržujeme alespoň společnou dovolenou, ale bývá velký problém dohodnout se na termínu. Jako by se mu už se mnou nikam nechtělo. Moc bych chtěla mít nějakou kamarádku, s kterou bych občas někam vypadla a zapomněla na denní starosti.“

 

Podobný příběh bych tady napsala i já před cca 10 lety. Děti už nás přestaly tolik potřebovat a staly se samostatnými. Pro mne jako mámu, to bylo zpočátku hodně těžké. Snažila jsem se jim poskytnout dostatek volnosti, ale zároveň jsem uvnitř cítila velké prázdno a osamělost.

Do té doby jsem veškerý svůj volný čas věnovala hlavně dětem a mezitím jsem stihla ještě vystudovat vysokou školu při zaměstnání. Na sebe mi už čas nezbyl. Bohužel jsem si ho neudělala ani na manžela. Musel mít tehdy pocit, že je na druhé koleji (za dětmi a mým studiem) a do toho mu ještě jeho táta vyčítal, že on vysokou školu nedodělal a já ano.

Obdivuji ho a děkuji, že to tenkrát ustál a neodešel za jinou

Po dokončení studia nastalo prázdno a ticho. Zjistila jsem, že už nemáme společná témata. Dosud jsem na něj chrlila své zážitky ze školy, zkoušek, příběhy o spolužácích a učitelích a najednou nebylo o čem mluvit. Přišla vztahová krize.

Najednou jsme na sebe byli nepříjemní, vrčeli jsme, štěkali, ironicky se slovně „pošťuchovali“. Pak bylo období, kdy jsme se vyhýbali jeden druhému, abychom spolu nemuseli mluvit, já jsem se cítila ublížená, osamělá, topila jsem se v roli oběti a myslím, že nebylo daleko k rozvodu. Možná jsme o tom oba přemýšleli (já teda určitě ano). Nikdo to ale nevyslovil.

PAK PŘIŠEL ZLOM

Jak už to tak bývá, když je problém ve vztahu, zrcadlí to děti svými zdravotními problémy. A je úplně jedno kolik jim je let. Dcera začala mít různé zdravotní potíže, které se nabalovaly, a některé byly vyhodnoceny, že jsou psychosomatického původu. Skončili jsme (nebo spíš začali ????) u nemocniční psycholožky. Díky ní jsme si uvědomili a řekli věci, které bychom sami nezvládli, získali nadhled a po krůčcích hledali řešení naší situace.

Znovu jsme začali objevovat jeden druhého a letos na podzim oslavíme 30 společných let. Ano, prvotní zamilovanost již dávno pominula, krizi jsme překonali, ale dnes vím, že svého muže stále miluju a za nic na světě bych ho nevyměnila!! (i když mě někdy strašně štve!!! ale já ho určitě taky ).

Nejdůležitější pro nás je stejný smysl pro humor, každodenní legrácky, děláme si vzájemně malé radosti, trávíme spolu dovolenou (alespoň krátkou), ale i každý z nás má prostor sám pro sebe a své koníčky nebo dámské čí pánské „jízdy“ .

Pochopila jsem, že pocit osamění a prázdnoty vzniká uvnitř nás. Když to prázdné místo zaplníme hezkými pocity, zážitky, podněty a naučíme se přijímat sebe sama, pak začneme občas samotu i vyhledávat a nebudeme se bát trávit čas sami se sebou a navrch to pro nás bude příjemné a začneme si to užívat.

 

 

K pocitům samoty velmi často přispívá i to, že člověk odejde do důchodu. V produktivním věku byl zvyklý na každodenní režim a také společnost kolegyň či kolegů v práci, s kterými mohl sdílet své starosti nebo čerpat rady od zkušenějších.

Najednou je izolován od aktivní společnosti a může si připadat mnohdy i ukřivděně (pokud byl svým zaměstnavatelem donucen k odchodu do starobního důchodu) a postupem času dochází k uzavírání se do sebe.

„Na jaře jsem odešla do důchodu. Mnoho let jsem rozvedená a žila jsem si celkem spokojeně. Manžel byl zlý, někdy mě i zbil. Rozchod byl pro mne vysvobozením a nově nabytou svobodu jsem si vyloženě užívala. Měla jsem spoustu aktivit, tak jsem hodně času trávila v práci a domů chodila až večer. Děti už jsou dospělé, mají své životy. Jenže teď je to jiné. Celý den jsem doma mezi 4 stěnami. Bývalé kolegyně z práce na mne nemají čas a mně je trapné chodit někam sama a oslovovat cizí ženy, abych si mohla s někým promluvit. Večer si sednu k televizi a je tam takové ticho. Ráno se mi kolikrát ani nechce vylézat z postele.

Jak z toho ven?

Odpověď na tuto otázku není úplně jednoduchá. Každý svou situaci vnímáme velmi individuálně a je tedy třeba i takto k ní přistupovat. Zkoušet, co pomůže zrovna mně. A vůbec to nemusí být to samé, co by pomohlo mé kamarádce Simoně .

V případě seniorů v důchodu, je velmi dobré snažit se stále udržovat styky s bývalými kolegy, alespoň občas s nimi vyrazit na schůzku, výlet nebo kávu. Případně se snažit nalézt nové osoby ve svém okolí. To se vám ale nemůže podařit, pokud sedíte doma a nikam nechodíte (akorát do Kauflandu a zpátky ).

Choďte např. do knihovny, případně do klubů osob podobného věku, provozujte různé aktivity (turistika, lehký sport, který zvládnete – cvičení typu jóga pro seniory, zdravá záda, plavání apod.)

Možná byste se rádi přidali ke členům skupiny „S Hankou na kafe“ na Facebooku. Je určená právě pro ty, kdo se cítí osamělí. Není omezena věkem 🙂  PŘIJĎTE MEZI NÁS. „Povídáme“ si tam na různá témata. O tom, co nás baví nebo nebaví, o všedních starostech i malých radostech, zkrátka o věcech, o kterých si povídáte s kamarádkami/kamarády u kafe. Je jedno, jestli je vám 25 nebo 80, společné téma se tu vždy najde.  Těším se na vás!

Přihlásit se do Facebookové skupiny můžete

<< Z D E  >>

Když vás to ve skupině nebude bavit, kdykoli ji můžete opustit.

 

Pár užitečných tipů

  1. Neuzavírejte se do sebe – máte-li partnera, komunikujte s ním co nejvíce a otevřete mu své srdce. Hledejte společná témata i koníčky, plánujte společné akce i budoucnost
  2. Myslete více na sebe – nevážíte-li si sami sebe, logicky přitahujete i partnery nebo osoby, které vám to zrcadlí a chovají se k vám bez úcty. Neuděláte-li si čas na sebe, ani váš partner si na vás čas neudělá.
  3. Nemáte-li partnera, neseďte doma a snažte se co nejvíce chodit mezi lidi. Nemějte strach začít hovor na obyčejná témata jako je počasí nebo cokoli jiného.
  4. Pracujte na svém osobním rozvoji – zejména na zvýšení vašeho sebevědomí. Pokud se bojím oslovit lidi, značí to něco o mém sebehodnocení. Přemýšlejte o tom, čeho se bojíte. Zesměšnění, ztrapnění se, odmítnutí, že nejste dost dobří jako jiní? To všechno jsou témata, na kterých se dá pracovat.
  5. Jestliže váš partner zemřel – nepospíchejte, všechno chce svůj čas, netlačte na sebe a nenechte na sebe působit tlak okolí. Čas na truchlení je VŽDY individuální a JE TO V POŘÁDKU. Někdo si smutkem zvládne projít za rok a jinému člověku to může trvat i 5 let. Znovu zde ale připomínám BOD 1 – Neuzavírat se do sebe – i když truchlíme, je třeba se potkávat s jinými lidmi a hledat malé, běžné radosti každodenního života. I když je to zpočátku velmi těžké.

Jestliže jste dočetli až sem, znamená to, že se vás (nebo vašeho blízkého člověka) tato problematika dotýká.

Možná byste se rádi přidali ke členům skupiny„S Hankou na kafe“na Facebooku. Je určená právě pro ty, kdo se cítí osamělí. Není omezena věkem 🙂 PŘIJĎTE MEZI NÁS.  Těším se na vás!

Když vás to ve skupině nebude bavit, kdykoli ji můžete opustit.

 

Zkuste si odpovědět na těchto pár otázek, abyste zjistili, zda vás skupina může zajímat:

  • Cítíte se nebo jste se cítila v poslední době sama?
  • Míváte pocit, že jste na všechno sama?
  • Chtěla byste to změnit, ale nevíte jak?
  • Toužíte si s někým popovídat, ale je vám trapné oslovovat cizí lidi?
  • Chtěla byste mít na dosah blízkou osobu (kamarádku), které byste se mohla se svým trápením svěřit a ona by vás neodsuzovala?
  • Co kdybyste měla takových kamarádek více? Líbilo by se vám to?
  • Cítíte se méněcenná a bojíte se komunikace „face to face“ (osobní)?
  • Vyhovuje vám spíše písemný kontakt (alespoň pro začátek)?
  • Měla byste zájem setkávat se osobně nebo i vyrazit někam na výlet, do kavárny?
  • Toužíte po vstřícném a chápajícím prostředí na komunikaci, kde byste se cítila v bezpečí?

Pokud jste odpověděla alespoň na 4 otázky ANO, pak by vás členství v mé uzavřené Facebookové skupině mohlo oslovit.

Přihlásit se můžete

<< Z D E >>

Co je cílem skupiny?

  • Vytvořit bezpečný, uzavřený prostor pro ženy, (virtuální kavárna „U Hanky“) kterým jsou blízké výše uvedené pocity
  • Poskytnout příležitost povídat si bez předsudků a odsuzování o věcech, které teď právě prožíváte
  • Získat možnost pro seznámení se, či nalezení nových kontaktů (kamarádek)
  • Nabídnout prostor ke sdílení zkušeností, domněnek, obav ale i radostí

Co vám mohu nabídnout já?

  • Chráněné sdílení „obyčejného života“, o kterém se bojíte nebo stydíte mluvit
  • Možnost pokládat dotazy, o kterých si myslíte, že jsou hloupé a nikdo se vám nebude smát
  • Ochotně a trpělivě vám odpovíme na jakýkoli dotaz nebo kdokoli ze skupiny, kdo bude mít k tomu tématu co říct
  • Témata si můžete zvolit dle aktuální potřeby. Nechám to na vás (POZOR dotazy či příspěvky, které budou rasistické nebo diskriminační budou vymazány)
  • Občas přinesu nějaký podnět či aktuální téma k diskusi
  • Kdokoli z vás může přispět svým nápadem nebo tématem
  • Uzavřenou komunitu lidí, se kterými budete chtít trávit čas a budete se za nimi rádi vracet

Přihlásit se můžete  ZDE

Pokud se vám můj článek líbil, prosím o sdílení a jestli máte pocit, že souzníte s mými myšlenkami, můžete se více dozvědět na mém blogu www.hanarandakova.cz či na mé Facebookové stránce HanaraTerapie.

Jsem zkušená terapeutka a lektorka. Mou vášní je pomáhat lidem nalézt ztracené sebevědomí a lásku k sobě. Můj příběh najdete zde >>
Komentáře
  • TOUŽÍTE umět „odpálkovat“ manipulátora?

    Chcete mít sebevědomí v komunikaci? Nevěříte si a necháte se "utlouct" argumenty? Dostanou vás ostatní vždy tam, kde chtěji? ZMĚŇTE TO!

  • Potkáme se na Facebooku
  • Nejnovější články
  • Kategorie