Víte, že přivtělená entita může způsobit i fyzickou změnu člověka? Dnes vám budu vyprávět příběh o tom, jak dokáže přisedlík potlačit původní duši a postupně ji začít ovládat. Mění se chování, záliby, způsob komunikace a nakonec i fyzický vzhled. V zrcadle najednou vidíte cizí tvář…

Pavel sedí na posteli, s hlavou zabořenou v dlaních. Na zádech ho chladí propocené pyžamo a na čele vnímá krůpěje studeného potu. Srdce mu buší tak, že by se za takovou kadenci nestyděl ani zásobník střílejícího samopalu.

Další šílená noc.

Už mnoho měsíců, vlastně let, se mu zdávají hrozné sny. V těch snech vidí osobu – muže. Někdy vidí jen siluetu, jindy muže, který je celý černý, obličej nelze rozeznat. Osoba ve snu, ho vždy nabádá, aby šel za ní. Láká ho do černého tunelu.

Jindy vidí jakési vratké lávky (žebříky), na kterých je těžké se udržet, natož přejít na druhou stranu propasti a znovu ta temná osoba a tmavý tunel. Když se konečně odhodlá jít za tím mužem, těsně před dosažením cíle, se hrůzou probudí. Je to jeho noční můra, která se stále opakuje.

Kdo to je? Proč má jít za ním? Chce jeho smrt?

Tyto otázky se mu stále dokola točí v hlavě a on na ně nezná odpověď. Ví jen to, že posledních pár let se mu úplně změnil život. Přestal ho bavit. Všechno ho přestalo bavit. Koníčky, kamarádi, hudba, sport, rodina, partnerka i jejich malé dítě.

Jako když na něj hodí deku. Únava, vyčerpání a deprese. Do toho tyhle šílené sny.

Změnil se. Jako by to byl jiný člověk. Všichni mu říkají, že je úplně jiný. Takhle se nikdy nechoval. Co s ním je? Uvědomil si, že má i jiné písmo než míval a taky se jinak podepisuje. Nakonec přišel o blízké lidi, které měl rád. Zůstal sám.

Každé ráno, když se probudil, bezděčně kouknul za sebe do kouta, jako by tam něco (nebo někoho?) hledal. Vůbec si to neuvědomoval. Když bloumal bytem, vždy míval mrazení v zádech, jako by tam nebyl sám. Ale BYL. Nerozuměl tomu. Na duchy a ezoterické žvásty nikdy nevěřil.

Žil si ve své ulitě a nějakou dobu byl vlastně i spokojen. „Ať mi všichni vlezou na záda“ říkal si. „Já si vystačím sám.“ Přestal o sebe dbát, neholil se, nestříhal vlasy. Z mladého muže se vizáží stal časem starý, unavený muž. K podlomené psychice se přidaly i zdravotní problémy. Podivně mu nateklo a pak ochablo víčko jednoho oka. Nedalo se téměř otevřít a tak vypadal jako slepý na jedno oko. Prý infekce. Lékaři krčili rameny.

Jednoho rána se lekl sám sebe v zrcadle. Spadlé víčko, dlouhé vlasy a fousy. Cizíma očima i tváří na něj zíral zanedbaný, starý muž.

„Tohle přece nejsem JÁ!“ Blesklo mu hlavou. Co to má znamenat?

Vzal do ruky mobil a cizího muže v zrcadle vyfotil. Konečně si všiml, že je někdo jiný. To, co mu všichni už dlouho říkali a odmítal si to připustit. Ta tvář, ty oči, spadlé víčko, cizí pocity v hlavě. Byl zmatený, bezmocný a vytočený z toho, že se změnil, aniž to tak chtěl. Bez vlastní vůle. Jako by nic nemohl ovlivnit.

Popadl nůžky a ve vzteku ostříhal vousy a vlasy. Aby tu spoušť dokončil, vzal strojek a oholil si hlavu i zbytek vousů. Když skončil, ulevilo se mu. Při pohledu do zrcadla už se začal zase poznávat. Stále ale nevěděl, jak se to přihodilo.

Nicméně získal zpět sílu a energii k tomu, aby se změnil. Pomáhali mu v tom nejbližší členové rodiny, jejichž podporu naštěstí neztratil. Na radu své sestry navštívil terapeutku, která mu poradila, aby se myšlenkami vracel do minulosti a pátral, KDY začaly ty změny.

Znovu nabytá životní energie mu vrátila chuť ke sportu. Běh byl tím, co právě potřeboval. Zpočátku se mu návraty do minulosti vůbec nedařily. Ale když člověk mechanicky běží, myšlenky v hlavě se mu skládají jako puzzle. Je jedno, jestli jsou z dnešního rána nebo 5 let staré.

Při jedné běžecké výpravě mu to najednou všechno docvaklo. Před očima se mu skládají obrazy ze situace staré několik let zpátky.

Jako člen jedné ze složek záchranného systému přijíždí k bytu. Sousedé hlásí, že již pár dní neviděli svého souseda. Otevírají byt a vchází dovnitř. Všude ticho a černá tma. Ačkoli je venku den, zde je absolutní tma.

Na oknech závěsy z černého sukna, jako když je v království vyhlášen smutek. Ponurá atmosféra, závany mrazivého vzduchu. Na skříňkách černý samet a oltáře. Pavel jen nevěřícně zírá.

Nic takového nikdy neviděl. Co to je? Kam to vlezl?

Prochází byt dále až do poslední místnosti, která je stylově podobná těm ostatním, celá v černém. U stropu se houpe tělo muže. Už dlouho. Obličej zemřelého už jeví značné známky rozkladu. Nic hezkého. Jeho barva připomíná okolní atmosféru. Pavel stojí jak přikovaný, není schopen se pohnout a stále se musí dívat na tu hlavu. Je jak zhypnotizovaný.

Z tranzu ho vytrhne kolega, který na něj houkne: „NEZÍREJ!“. Až teď si uvědomí ten zvláštní pocit chladu a těžké energie kolem. Přijíždí pohřební služba, oni opouští byt i dům…

Muž, jehož tvář viděl v zrcadle než se oholil a ostříhal!

Jak je to možné? Hlava reálně myslícího člověka tohle nemůže pobrat?!

V této fázi se pan Pavel ocitá v mé poradně. Zoufalý, se žádostí o pomoc. Je pár dní před Vánoci a Pavel se touží už konečně normálně vyspat, vzít si svůj život zpět do vlastních rukou a bezstarostně prožít svátky.

Ukazuje mi obrázky, které nakreslil podle svých snů. Očividně má velké výtvarné nadání. Jsou jak ilustrace z hororové knihy. Zejména vypodobení tmavé osoby ze snů. Při jeho vyprávění mi chvílemi naskakuje husí kůže, chvílemi je mi zima po závanech studeného vzduchu mezi námi.

Odvádění duší pomocí regrese

Pavla seznamuji s rituálem, který proběhne. S úctou a pokorou požádáme entitu, aby odešla tam, kam patří a kde jí bude rozhodně lépe. Nezabíhám do podrobností, vysvětluji to nejnutnější. Zajišťuji bezpečí pro Pavla i pro sebe a jde se na to. V tuto chvíli se Pavel stává prostředníkem pro entitu, aby mohla odejít. Zavírá oči a zbytek nechává na mně.

Po odvedení otevírá oči a popisuje to, co právě zažil a jak se cítí. Je unavený a ačkoli nebyl v hypnóze, z toho, co se dělo, si téměř nic nepamatuje. Cítí se ale mnohem lépe, lehčeji. Vnímá, že entita opravdu odešla.

Loučíme se s nadějí, že snad bude lépe a přejeme si klidné svátky. Uvidíme…

Snažím se práci oddělovat od soukromí. Málokdy se tedy stává, že bych přemýšlela nad tím, jak se klientům daří (někdy se tomu člověk neubrání). Přiznám se, že během svátků, jsem na pana Pavla párkrát pomyslela. Slíbil, že se ozve, jak se mu daří. Ale zatím nic. Stále pevně věřím, že se naše společná práce zdařila a je mu dobře. Jenže dokud to člověk nemá potvrzené, tak si není jistý, jestli všechno udělal dobře, jestli se nevloudila nějaká chybička, jestli nemohl udělat něco víc???

Je 26. 12. a přichází email od pana Pavla. Radostí skáču do stropu! Podařilo se! To jsou přesně ty chvíle, kdy vím, proč dělám právě to, co dělám. Kdybych pomohla jen jedinému člověku, tak to MÁ SMYSL.

Líbil se vám můj článek? Sdílejte ho, ať se dostane k více lidem. Máte pocit, že rezonujete s mými názory?  Najdete mne na Facebooku na stránce Hana Randáková/Průvodkyně pro ženy

Jste-li žena, která už bouchla do stolu a řekla si DOST! – už konečně změním svůj život, zvu vás do své Facebookové skupiny zdarma  Šamanky všedního dne.

Najdete v ní ženy na stejné vlně, takové, které se zajímají o věci, mezi nebem a zemí, ty, co ví, že se věci nemění „jen tak“, ale že pro to musí něco udělat. Jsou ochotné do sebe investovat čas i peníze, protože se mají rády. Zkrátka udělaly první krok – rozhodnutí ke změně.

K dispozici můžete mít mou maximální podporu a spoustu užitečných tipů, informací a každý týden karetní výklad s krystaly. 

Možná byste se chtěli mrknout i na můj Instagram nebo Tiktok.

Mějte krásné dny,