Smrt – tajemný fenomén

Kdo nebo co je smrt?

Měli jste někdy možnost přemýšlet nad touto otázkou? Jestli ne, zkuste to teď. Nikdy není pozdě se zamyslet nad smrtí. 😊

Každý z nás na ni pohlížíme jinak. Většina lidí ji vidí jako zlou a nelítostnou osobu s černou kápí a kosou, která seče životy lidí hlava nehlava. Ať je mladý nebo starý, stejně tam musí (jak se říká v jednom přísloví).

Je opravdu tak nelítostná a nespravedlivá, jak se zdá?

Vyprávět by mohli zejména ti, kteří už se jí dívali do očí nebo jim dýchala za krk, a přesto je nechala být a užít si ještě nějaký ten rok života. Myslím, že většina by se shodla na tom, že jsou zpětně velmi vděčni za setkání s tou moudrou dámou zvanou smrt. Vyburcovalo je to k absolutnímu přehodnocení dosavadního způsobu života a zejména ke změně postoje ke svým životním hodnotám, svému zdraví, tělu i k sobě sama.

Mnoho z nich mělo i to štěstí, prožít zážitek blízké smrti neboli NDE (z angličtiny near-death experience).

Tyto zážitky se objevují ve chvíli, kdy je váš organismus maximálně přetížen a jste v bezprostřední blízkosti smrti (vážný úraz, zdravotní komplikace, dopravní nehoda apod.).

Ti, kdož si jím prošli, popisují některé z těchto pocitů:

• pocit, že se ocitli mimo tělo (autoskopie),
• na své tělo, ležící na operačním sále (nebo jinde) se dívají shora, jakoby od stropu, pohybují se nad svým tělem,
• někteří uvádí, že se pohybují (létají, levitují) v prostoru a čase kdekoli si přejí být, tam se ocitnou,
• vidí a slyší vše, co se v jejich bezprostřední blízkosti děje, po „probuzení“ to mohou slovo od slova opakovat lékařskému personálu o čem se bavili, co se na sále dělo,
• pohybují se tmavým tunelem, který je zakončen světlem,
• ocitají se na místě (někteří uvádí nádherná zahrada plná voňavých květin), kde slyší hrát „rajskou“ – úžasnou hudbu, která se nedá popsat slovy,
• setkávají se se světelnou bytostí, s níž se cítí velmi šťastni a většinou se odmítají vrátit „dolů“ zpět do těla. Dostávají informaci, že ještě nesplnili svůj úkol nebo že je jejich rodina, děti potřebují,
• setkávají se se svými zemřelými příbuznými,
• zažívají pocity absolutního klidu, bezpodmínečné lásky, bezpečí,
• většina se vrací zpět do života změněna po psychické stránce, poté co možná poprvé v životě zažili bezpodmínečnou lásku. Jsou empatičtí, láskyplní. Navždy jiní.
  

Pokud vás toto téma zajímá více, doporučuji přečíst si knihy Reymonda Moodyho nebo Elizabeth Kübler-Rossové a mnoha dalších, kteří se tímto fenoménem zabývají a napsali o tom nějakou knihu. V dnešní době se jich už dá sehnat mnoho.

Smrt a já

Mé první setkání se smrtí bylo v raném dětském věku, tak jako u většiny dětí formou pohádek v knihách či v televizi. Milá kmotřička smrt neboli smrtka v legračním hábitu.

Běžné dítě si nedovede představit, co je to smrt. Žije ve svých pohádkových představách a pokud přijde o jednoho z rodičů, sourozence nebo prarodiče, je pro něj složité situaci pochopit, ale zvládne to. Nicméně je VELMI DŮLEŽITÉ mu to říct a nic před ním netajit.

První přímá konfrontace se smrtí nastala v mých 10 letech, kdy zemřel strýc (babičky bratranec) a ona mu jela na pohřeb. Navrhla, ať jedu s ní a já jsem radostně souhlasila (vůbec jsem netušila co mě čeká). Konečně uvidím pohřeb! Hurá!

Vím, že to zní hrozně, ale do té doby jsem se s tím, že by někdo umřel nesetkala. Myslela jsem si, že je to takové rodinné setkání.

Pohřeb byl v krematoriu a babička mě protáhla (ať si to holka užije se vším všudy 😊) i kolem strýčka, vystaveného v otevřené rakvi. Strýce jsem nikdy neviděla a v té rakvi vypadal velmi hrůzostrašně. Byl to starý pán, měl knír jako německý důstojník a ta rakev k tomu…. Bylo to jak z hororu.

No, můžu vám říct, že tenhle obraz mě děsil v noci ještě pár let. Nepřebila to ani příjemná hostina po pohřbu, kde mne všechny milé tetičky obletovávaly. Jsem přesvědčená o tom, že kdyby mi to dřív někdo vysvětlil, věděla bych o co jde, a kdybych měla od malička zkušenost s pohřby, nebyla bych v takovém šoku.

Chráníme děti před informacemi o smrti blízkých, abychom je nestresovali, nebereme je na pohřby, protože by to pro ně bylo smutné. Někdy jim ani neřekneme, že blízký člověk zemřel!!! Abychom je netraumatizovali. Když jim zemře domácí mazlíček, tak rychle rodiče koupí nového, podobného a neřeknou dítěti, že zemřel.

Rodičové, vy si myslíte, že to dítě je tak hloupé, že si toho nevšimne??

Jak říct dítěti o smrti?

Když tohle děláme, vůbec si neuvědomujeme, že své děti připravujeme o možnost prožít si smutek, truchlení (což je v pořádku jak u dospělého, tak i u dítěte) a taky se rozloučit se zemřelým, projít si tzv. přechodovým rituálem.

Rituál loučení je v životě člověka velmi důležitý. Pokud ho pomineme, nemáme vztah či situaci s daným člověkem vyřešenou a táhneme si tento závazek do dospělého života nebo až do starobního věku v nejhorším případě do své vlastní smrti. Máme v srdci prázdno, ale zároveň jsme se zemřelým stále určitým způsobem svázáni tímto „nepřestřiženým“ poutem.

Toto zažila moje maminka, které zemřel tatínek, když jí bylo 14 let. Byl laskavý a ona ho velmi milovala a do svých téměř 80 let ho nedokázala „pustit“, stále mu zazlívala, že „ji tady nechal“. Naštěstí se nám společně podařilo, aby její tatínek (a můj dědeček) odešel do světla.

Pokud nemáte možnost rozloučit se pohřbem,
udělejte jakýkoli jiný rozlučkový rituál

O smrti se nesmí mluvit, je to tabu, musíme ji schovat do institucí (nemocnice, ústavy), anonymního mrtvého přikryje bílá plachta, dostane visačku na palec a šoupnou ho do mrazáku. Finiš, Ende, Konec …

Velmi často se stává i to, že daný člověk umírá sám, bez přítomnosti svých nejbližších, za plentou, bez špetky důstojnosti, intimity a vřelé blízkosti. Což je velmi bolestné pro obě strany. Pokud je umírající při smyslech a vnímá okolí, měl by mít možnost, aby ho láskyplně držel někdo za ruku. Proč?

Zkuste si představit, o čem přemýšlí umírající. Jaké nejčastější emoce asi prožívá?

• Smutek, lítost a zklamání – že nestihl všechno, co si přál v životě uskutečnit
• Pocity viny – nezvládl „spravit“ vztah s někým, koho má rád
• Strach z toho, co bude – vždyť přece umírá poprvé. Neví, co ho čeká. Jestli ho bude něco bolet, jestli po smrti existuje jiný svět nebo bude úplný konec.

Jak se chovat k umírajícímu? Co potřebuje?

• Nebýt sám/sama a necítit se osaměle
• Mít vedle sebe alespoň jednu blízkou osobu, která ho může držet za ruku a mlčky provázet na jeho nové cestě (té poslední)
• Intimitu a láskyplné prostředí kolem
• Ujištění, že může odejít a my to zvládneme (Ačkoli může mít velké bolesti, tak ho tady drží to, že my se kvůli ní/němu budeme trápit. Proto se smrtí většinou umírající„čekají“ na chvíli, kdy si blízký zdřímne, odejde pro kávu nebo domů s tím, že odpoledne přijde.)
• Povídat si o strachu ze smrti (většina příbuzných se tohoto tématu velmi bojí, a tak s nimi o tom nemluví)
• Slyšet, že ji/ho máte rádi a jste tu pro ni/něj

Dříve bylo běžné, že se kolem postele umírajícího doma sešla celá rodina, děti, vnoučata a jeden po druhém se s členem rodiny loučili.

Dnes to končí většinou tak, že se neudělá ani pořádný pohřeb, zemřelý se nechá zpopelnit bez obřadu a pak se rozptýlí na rozptylové loučce. Vzdálená rodina častokrát ani neví, že strejček nebo tetička umřeli. Tak jako svatby, i pohřby bývaly příležitost k setkávání širší rodiny, což dnešní uspěchaná doba nějak vytěsnila.

Nemám čas se scházet, hoď mi parte do mailu… ☹

Pevně věřím, že se v této oblasti co nejdříve něco změní. Už jen to, že existují zařízení typu hospic jak v institucionální podobě, tak i v mobilní, jako pomocníci v rodinách. Ale bohužel stát na tyto služby příliš nepřispívá, mohlo by to být mnohem lepší.

Také jsem se před nedávnou dobou setkala s novým pojmem – dula pro umírající. Což mi přijde jako úžasná věc. Když může existovat dula pro nastávající maminky, jako průvodce porodem, proč by nemohla existovat průvodkyně umíráním. Skvělé!

A jaký mám vztah ke kmotřičce smrti dnes?

Nezkušenost a „nepolíbenost“ smrtí se po 16. roce věku zcela změnila. Dáma s černou kápí kolem mě kosila jak to šlo… Během 1 roku mi zemřeli oba dědečkové, pak další blízcí příbuzní, ve 25 táta a pak téměř každoročně někdo z rodiny mé nebo manžela.

Byl to drsný křest ohněm, ale posunul mě k přemýšlení nad otázkami života a smrti, změnila jsem životní hodnoty, přišel čas, kdy jsem začala vnímat kolem sebe energie entit.

Vzhledem k tomu, že už jsem si prostřednictvím regresní terapie zažila mnohokrát svoji smrt a magické zážitky s tím spojené, dívám se na ni úplně jinak. I moji klienti, kteří si projdou procesem umírání změní svůj pohled na smrt. Dříve jsem se jí bála. Dnes už ne.

Možná vám to bude někomu připadat jako rouhání, ale někdy přemýšlím o tom, že i kdybych dnes zemřela, budu spokojená. Prožila jsem krásný život, mám skvělé děti, manžela, milující rodinu. Poznat regresní terapii vám pomůže zbavit se závislosti na lidech, hmotných majetcích i životu samotném.

Není to o tom, že byste si života nevážili. Naopak. Převrátí se vám hodnoty tím, že už VÍTE. Najednou život tady na zemi, vnímáte jako obrovský dar, který vám byl dán a také možnost vrátit se k lidem, které už jste někdy v minulosti potkali, a vyrovnat si s nimi restíky, které jste nestihli předtím.

Zkuste se zamyslet nad touto otázkou:

Co když se smrtí vracíme domů
a narozením přicházíme „na návštěvu“ sem na zem?

V mém životě pro mne byla zásadní informace ta, že své rodiče si každý z nás vybíráme před narozením podle toho, co by nás měli naučit. A tak, když remcáte a spíláte na své rodiče, co všechno zavinili a jak se na vás provinili, tak si vždy vzpomeňte na to, že VY SAMI jste si je vybrali, a tak byste jim měli být vděčni za to, jak dobře se snažili vás naučit to, co jste naučit potřebovali 😊.

Byli na vás drsní, bili vás, nadávali vám? Tak vás měli naučit tomu, abyste si víc vážili sebe sama a uměli se slovně bránit, abyste se nenechali ponižovat a měli se rádi. Možná vám to zní šíleně, ale je to tak. A nejde jen o rodiče. Každý člověk, kterého v životě potkáváme je našim učitelem. Když se k nám chová nehezky, tak nás nutí, abychom na sobě pracovali, stali se lepšími, silnějšími, odolnějšími a sebevědomějšími.

Důležité je nezacyklit se v roli oběti a celý život se pitvat v tom, jak mi lidé ublížili a co všechno mi udělali a jak jsem na tom hůř než Máňa od vedle. Tím se blížíme krůček po krůčku k hluboké propasti zvané deprese. Anebo manipulaci svých bližních, vyvoláváním v nich pocitu viny.

Před časem mi do poradny přišel pán s mnoha zdravotními problémy. Víc, než o svém zdraví mluvil o křivdě, která se mu stala před 15 lety, kdy byl „odejit“ z práce s několika měsíčním odstupným, ale dodnes to té firmě nemůže odpustit a neustále nadává na celý svět, jak je nespravedlivý, všichni jsou proti němu. Takový chorobný stěžovatel. Čekal, že ho budu litovat. Ale to se spletl.

Chvíli jsem se snažila mu vysvětlit, že by se mu mohlo zdravotně ulevit už tím, že odstřihne minulost a zapomene na staré křivdy, neboť to jsou ty věci, které mu ubírají energii a mohou způsobovat zdravotní potíže. Vůbec o tom nechtěl slyšet. Jsem si jistá, že terapie mu nepomohla a dodnes vypráví o Kineziologii a Bachových esencích, že je k ničemu. Přišel proto, aby si potvrdil, že mu už nic nepomůže.

Vraťme se k tématu…

Možná, že právě teď prožíváte těžké období ztráty někoho blízkého. Ztratili jste partnera/partnerku, někoho z rodiny, přátele, domácího mazlíčka anebo to nejhorší, co se rodičům může stát – vlastní dítě. Nebo to prožíváte s někým, kdo o blízkého člena rodiny přišel.

Je to těžké a bolestné období plné velmi různých pocitů, otázek a myšlenek, které se neustále omílají v hlavě. Důležité je DOVOLIT si truchlit. V dnešní „růžovo pilulkové“ době se snažíme, aby všechno bylo „instantní“ a rychlé.

Ano, jsou mimořádné případy, kdy člověk podporu antidepresiv potřebuje, ale ve valné většině truchlení zvládne bez nich. Naopak je potřeba emoce co nejdříve vypustit ven a nepotlačovat je pomocí léků, pokud to není zcela nutné k záchraně života a zdraví.

Jestliže proces truchlení přerušíme tlumícími léky, dojde i k potlačení emocí smutku. Jakmile léky po půl roce vysadíte, fáze truchlení se vrátí a možná s dvojnásobnou silou a mnohem hlouběji a bude trvat déle.

Jak se vyrovnat se smrtí? Jak vypustit emoce?

Možná si budete připadat divní, že vás přepadají (kromě smutku a pláče) emoce typu:

• zlost a vztek (tys mě tady nechal!),
• nenávist k přeživším,
• zoufalství,
• osamělost,
• úleva (v případě, že jste dlouhodobě pečovali o nemocnou osobu),
• jiné podobné pocity.

Nemějte obavy, všechno, co se děje JE NORMÁLNÍ.

I délka truchlení je zcela individuální. Někdo smutní 3 měsíce a jiný 2 roky.  A JE TO V POŘÁDKU. Pocity se budou časem měnit. Také budou slábnout.

Pokud máte možnost – křičte, nadávejte, plačte nahlas, vzlykejte, bouchejte do polštáře, abyste emoce uvolnili. Je to tak v pořádku.

Hlavně emoce NEZADRŽUJTE

Máte pocit, že jste zemřelému nestihli něco říct nebo jste nebyli na pohřbu?
Rozlučte se s ním sami.

Mohu vám poskytnout pomoc v podobě rituálu ROZLOUČENÍ.

Zvolte si způsob, který vám bude nejpříjemnější a se kterým budete ladit, zohledněte svůj aktuální psychický stav.

1. Napište zemřelému dopis, do kterého vepíšete všechno, o čem jste si s ním nestihli promluvit a co jste mu neřekli (např. omluva, žádost o smíření apod.) Dopis pak můžete roztrhat anebo celý spálit na bezpečném místě za dodržení bezpečnostních podmínek u ohně
2. Pokud vám toto nebude stačit, může pomoci napsat na papír odpověď, jak byste si přáli – nebo si myslíte – že by vám zemřelý člověk odpověděl. A udělat stejný rituál (spálit) jako u předchozího
3. Meditace rozloučení – Zavřete oči a představte si zemřelého před sebou (zvažte, zda to není pro vás moc silné a zvládnete to). Řekněte mu všechno, co jste mu nestihli říct. Požádejte ho o odpuštění, pokud jste mu ublížili, i vy mu odpusťte, pokud vám ublížil, řekněte mu, že ho máte rádi a propusťte ho. Pokud odpuštění nepůjde, nevadí, nelámejte to přes koleno. Poděkujte mu, že jste spolu mohli trávit čas a půjde-li to, obejměte ho. Nakonec ho nechte odejít.
4. Rituál odpoutání – Zavřete si oči a představte si před sebou ležatou osmičku. V její pravé části si představte sami sebe. Ve druhé části osmičky si představte zemřelého člověka. Pokuste si ho vybavit co nejdetailněji. Klidně si přehrajte i „kus filmu“ s ním. Poté si představte, jak berete do ruky nůžky nebo ostrý nůž a přestřihněte středovou část, která spojuje obě části osmičky. Představte si levou část jako nafouknutý balonek. Vezměte špendlík a balónek propíchněte. Začne se pomalu vyfukovat a obraz v něm pomaličku mizí. Balónek se ztrácí na nebi a za chvíli už ho nevidíme. Rozlučte se s ním a dejte mu sbohem…
5. Rituál rozloučení – dopřejte sobě i blízkému klid v duši a rozlučte se s ním pomocí speciálního rituálu, kterým vás provedu. Propustíte všechny nastřádané emoce, zpracujeme společně bloky a traumata, která vznikla, často se stává, že se ztratí i zdravotní potíže, spojené s truchlením.

Děkuji, že jste dočetli až sem. Pokud byste si potřebovali s někým popovídat o smrti a rozloučení, můžete se kdykoli na mne obrátit.  Můj email je: hanara@hanarandakova.cz.

Jestliže právě prožíváte úmrtí blízkého člověka, mohly by vám pomoci informace na těchto webových stránkách:

www.cestadomu.cz

www.prazdnakolebka.cz

Zaujal vás můj článek? Sdílejte ho, ať se dostane k více lidem. Máte pocit, že rezonujete s mými názory?  Najdete mne na Facebooku na stránce Hana Randáková/Průvodkyně pro ženy.

Jste-li žena, která už bouchla do stolu a řekla si DOST! – už konečně změním svůj život, zvu vás do své Facebookové skupiny zdarma  Šamanky všedního dne.

Najdete v ní ženy na stejné vlně, takové, které se zajímají o věci, mezi nebem a zemí, ty, co ví, že se věci nemění „jen tak“, ale že pro to musí něco udělat. Jsou ochotné do sebe investovat čas i peníze, protože se mají rády. Zkrátka udělaly první krok – rozhodnutí ke změně.

K dispozici můžete mít mou maximální podporu a spoustu užitečných tipů, informací a každý týden karetní výklad s krystaly. Získáte spoustu skvělých informací a občas vysílám živě do skupiny EFT terapii na aktuální téma. Pomůže vám to zpracovat různé bloky.

Možná byste se chtěli mrknout i na můj Instagram nebo Tiktok.

Přeji vám mnoho lásky, životních radostí a abyste se s kmotřičkou smrtí potkávali co nejméně.