Cestovatelské sny – Magické Skotsko 3.část, Den splněných přání

Můj splněný cestovatelský sen ve Skotsku byla návštěva Faerie Glen

V předchozích 2 článcích Cestovatelské sny a Magické Skotsko 2. část jsem vám vyprávěla o svých tajemných zážitcích z putování po Skotsku. Dnešní, poslední díl nebude o nic méně tajemný, opět se vydáme na cestu po skotské krajině, ale také do minulých životů.

Dnem, který ve mně zanechal nesmazatelnou vzpomínku ze Skotska, byl 4. červen 2019.

Dnešní noc jsme strávily na ostrově Skye, v chatičce útulného kempu, nedaleko malebného městečka Portree. Kemp je nový, chatky voní ještě čerstvým dřevem, mají i koupelnu s WC, ale prostor je silně poddimenzovaný. Bez skříní, poliček, 4 lidi se tam vejdou jen v případě, že leží na posteli :-). Ale my jsme skromné, jen přespáváme …

 

Začátek dnešního dne vůbec nebyl pohádkový.

Budíme se do zamračeného rána, naštěstí neprší, což je po posledních deštivých dnech velká změna. Vzhledem k nedostatku místa v chatce bude snídaně venku. Před chatkou je dřevěné posezení, kam snášíme všechny zásoby jídla, vaříme si čaj, kafe…

 

 

 

 

 

 

Kemp je plný, lidé už jsou vzhůru, ale nikdo venku nesedí. Všichni jsou zalezlí v chatkách a někteří nás zvědavě pozorují, jak nosíme jídlo na venkovní stůl.

 

V tu chvíli nás ani ve snu nenapadlo PROČ?

 

Zjistily jsme to okamžitě, když jsme dosedly ke stolu. Tekutiny v hrnečcích byly pokryty vrstvou desítek malých mušek, taky všechny namazané housky byly okamžitě polepené muškami a i my jsme měly malinké mušky ihned v očích, uších, nose, na jakémkoli nezakrytém místě či otvoru, které tělo má.

 

Když otevřete pusu, jsou tam. Chcete si dát sousto do pusy?? Počítejte s tím, že ho budete mít obohacené o proteiny z těchto zvířátek. A jak štípaly, potvory!!!

 

Midges – skotské muchničky 

Všechno jídlo okamžitě letí do smetí, čaje i kafata do trávy. Naštěstí toto bylo jenom jediné setkání s těmito tvorečky za celý pobyt ve Skotsku. V rychlosti naskakujeme do auta, cestou ještě větráme, abychom je vyhnaly ven a ujíždíme směr Portree.

 

Ostrov Skye, městečko Portree

Faerie Glen – opravdu POHÁDKOVÉ ÚDOLÍ

Z Portree vyrážíme směrem na Severozápad, až do městečka Uig, odkud odbočujeme východně k Faerie Glen.
Asi 10 minut jedeme po úzké cestě, míjíme se s jinými auty. Místy se ani není kde vyhnout, jednou musíme kus i couvat, aby auto projelo. Ale stojí to za to……

Ocitáme se uprostřed údolí, kterému vévodí malé jezírko a kolem se rozprostírají zatravněné hory. Všechny jsme okamžitě vykřikly WOW!!!

Místo je tak zvláštní, jako byste se ocitli někde v Machu Picchu mezi pyramidami.

Jsou to vlastně pyramidky pokryté trávou, a tak zvláštně, že ta travnatá zemina tvoří jakési schůdky, po kterých se dá vylézt na jednotlivé hory. No boží pohled!

 

Uprostřed na nejvyšším skalním kopci se nachází kousek kamenné zříceniny. Mapa říká, že se jedná o rozpadlý hrad Castle Ewen.

 

Auto necháváme u silnice a rozcházíme se mezi kopce. Čas srazu za 2,5 hodiny.

Chvíli jdeme společně, děláme pár fotek a pak se rozcházíme každá dle své chuti. Vylézám na některé z okolních kopečků, taky zkouším ten skalní hrad, ale to vzdávám. Znovu mě zaskočila panika z výšky, úplně se mi rozklepaly nohy, rozbušilo srdce a sevřela hruď.

Vysněné místo z Instagramu

Uprostřed kopců je krásné, duchovní místo, kde se nachází tajemná spirála. Zřejmě se tu konají v různých ročních obdobích nějaké rituály. Kolem jsou i kameny a na některých fotkách z Instagramu je vidět, že tam lidé pokládají kameny, aby zvýraznili tu spirálu.

Vychutnat si energii spirály mi nedovolily davy Japončíků s kamerami a dronem. Jejich bezohlednost k ostatním lidem mne tak rozčílila, že jsem musela jít pryč. Někam, kde nebudou, kde budu SAMA! Všechno má svůj důvod. Kdyby nebylo Japonců, SVÉ místo bych nenašla.

 

VŠE SE DĚJE JAK MÁ

Vylezla jsem na další horu, která byla kupodivu plochá a táhla se kus dozadu. Nádherná, čistá energie. Chvíli jsem se procházela, pak jsem uprostřed té zelené pláně objevila velký kámen. Byl tam sám, jediný na celé louce.

Ačkoliv tudy procházelo hodně lidí, nikdo si ho nevšiml, nikdo si na něj nesedl.

Vykukoval ze země a přitahoval mě k sobě jako magnet. Šla jsem k němu blíž a sedla si na něj, zavřela oči, a chvíli jsem se snažila vypnout mozek a meditovat. Vnímat tu energii kolem a vtisknout si něco, co si budu dlouho pamatovat a odnesu s sebou.

 

Zdálo se, že to ani nemůže jít mezi těmi courajícími návštěvníky, ale najednou jsem ztratila pojem o čase.

„Jsem malou holčičkou, jmenuju se Hannah a je mi 5 let. Mám 4 sourozence. Nejstarší sestra se jmenuje Lucy. Miluji to tady. Vidím se, jak radostně běhám po zelených pláních s malinkou ovečkou. Bydlím nedaleko. Koukám odsud na náš domeček. Rodiče jsou farmáři. I když mají tolik dětí, vím, že nás všechny milují.

Na naší farmě máme mnoho ovcí. Tuhle ovečku mám ale nejradši, je mi moc blízká. Byla jsem u toho, když se narodila. Hrajeme si spolu, běháme, kutálíme se po louce. Svěřuju jí svá tajemství a bolístky. Je to moje kamarádka. Tady jsem s ní šťastná.

Najednou vnímám, že stojím nahoře na protější skále u břízky, běžím za ovečkou, hrajeme si. Při tom hopsání a radosti ze hry jsem si nevšimla, jak rychle se přibližujeme k okraji strže a obě jsme do ní spadly.

Dopadly jsme dolů mezi stromy a kamení. Z posledních sil jsem se k ní doplazila, abych ji naposledy přitiskla na své srdce. Zemřela mi v náručí a já odešla hned za ní……“

Leknutím jsem otevřela oči a uvědomila si, že stále sedím na kameni

Ale najednou jsem na celé louce úplně sama. Zvedla jsem se a šla cestičkou dolů, mezi ty stromy, kam jsem s ovečkou dopadla, a kde jsem zemřela. Našla jsem je. Ty kameny tam byly. Sedla jsem si vedle nich a rozplakala se.

Pláč byl hodně silný, vzlykala jsem, jako ta malá 5letá holčička. Rozhlížela jsem se kolem, jestli mě někdo nepozoruje, ale nikdo kromě mě, tam nebyl.

A tak jsem plakala dál, abych vyplavila všechen ten žal a smutek nad zmařeným životem malé holčičky. Bylo mi moc líto, že jsem umřela.

Cítila jsem se tam tak šťastná!

Když se mi trošku ulevilo a pláč se zklidnil, vrátila jsem se do TADY A TEĎ. Spěšně jsem koukla na hodinky a zjistila, že už je 10 minut poté, co jsme se měly s děvčaty sejít u auta. Rychle jsem vyskočila, otřela si slzy a šla tím smutným údolím zpátky směrem ke spirále. Nepospíchala jsem, trhalo mi to srdce, že tam musím tu holčičku nechat. Nejradši bych tam s ní zůstala, ale nešlo to. 

• Už jsem jiná holčička,
• z jiného světa,
• z jiného času
• už mi není 5.

Poděkovala jsem tomu místu, že mi otevřelo (pro mne zřejmě důležitý) vhled do minulosti, a s pokorou jsem tam ten zážitek z příběhu nechala. Řekla jsem si:

Je to minulost a musím ji nechat tady.

Dnes už ji nepotřebuji, jsem někdo jiný.

Cítím, že je pro mne důležité, že jsem ten příběh mohla spatřit.

Cestou jsem ještě potkala takové zvláštní lesní zákoutí a mýtinu. Cítila jsem se tam moc dobře. Vytáhla jsem ve spěchu mobilní telefon a vyfotila si to. V autě jsem se pak divila, jakou zelenou barvu ty stromy měly! Mimozemskou 🙂

Vrátila jsem se zpět ke spirále a pak k autu. U auta ale nikdo nebyl.

 

Spletla jsem si čas? Nebo jsem byla v nějaké červí díře a vrátila se dřív?

 

Díky tomu jsem získala další možnost na zkoumání blízkého okolí kolem jezírka. Za ním jsem objevila místo se starými stromy, jejichž kmeny byly poseté lišejníky. Bylo jich tam spousta a celkově z toho místa sálalo pošmourno, taková chladná atmosféra.

Ze všech koutů na mne vyskakovala historie starodávných časů a přemýšlela jsem o tom, kolik lidí se mezi těmi stromy procházelo, kolik jich pod nimi sedělo, jestli tady spočinuli během daleké cesty a kam asi šli?

Snažila jsem se udělat pár fotek, ale večer při prohlížení v mobilu jsem zjistila, že tu atmosféru místa prostě nevyfotíte, i kdybyste se zbláznili. Nic neříkající fotka. Ale při pohledu na ni, se mi ty pocity zase vybavily.

Fairy Glen je magické, pohádkové údolí

Když jsme se asi o půl hodiny později sešly u auta všechny, zaujalo mě, že si vlastně ani jedna z nás pořádně nepamatovala čas, kdy jsme se měly sejít. Není to zvláštní? A vesměs jsme se shodly na tom, že to tam bylo „divné“ a že jsme tam ztrácely pojem o čase.

Z Fairy Glen vyrážíme na poslední dnešní zastávku.

The Man Of Storr (750m n.m.)

Před půl čtvrtou odpoledne vcházíme nahoru do kopců. Jediné co o našem dalším výletě vím je, že se jedná o nějaké špičaté skály. Cesta vede stále do kopce po kamenech. Trošku mám obavu, že bude hodně strmá a někde mezi skalisky, ale nakonec vše zvládám v pohodě. Ano, bylo to náročné, ale nic hrozného.

Čím výše stoupáme, tím více se otevírá výhled na skalnaté hory, které jsou stále větší a větší. Nejvíc mě ale překvapuje to, že ty jehly (špičaté skalní útvary – The Man of Storr) jsou vlastně hned před těmi skalami, akorát že splývají s terénem, takže nejsou vidět, dokud se k nim člověk nedostane.

Skalnaté hory jsou impozantní

Čím jste výš, tím přibývají další a další překrásné výhledy, úplně dole vidíte moře, nad ním o patro výš na loukách mezi skalami sladká jezera, a nad nimi se tyčí ty nádherné skalní útvary.

Dvě pohádky ve Skotsku za jeden den, kdo to má všechno zvládat? 🙂

Jediné, co mi kazí požitek z té krásy jsou davy turistů (mezi které ale patříme i my :-)). A to tady nejsme v létě, ale na začátku června. Radši si ani nechci představovat, jak to tu vypadá o prázdninách.

Večer, když jsem si v posteli v mobilu projížděla a promazávala fotky mi došlo, (a dost mě to překvapilo) že při finálním výstupu na nejvyšší skalnatou část The Man of Storr  jsem byla úplně klidná a nepřišla na mě panika z výšky. A tady by byla na místě! Ale NIC!

ČÍM TO? Proč mě nepřepadla moje fobie z výšek?

Začala jsem o tom přemýšlet a vrátil se mi ten příběh holčičky s ovečkou (spadla ze skály a zabila se!) Zřejmě z toho důvodu od malička trpím fobií z výšek. Můj manžel by mohl vyprávět, kolikrát jsem se na různých rozhlednách nebo skalách zasekla, zdřevěněly mi nohy, rozbušilo se mi srdce, nemohla jsem dýchat a už se mnou nic nepořídil.
A naopak tady, kde by to člověk fakt čekal, nic takového nepřišlo. CO SE PŘIHODILO?

AUTOREGRESE v přímém přenosu

Došlo mi, že jsem na tom místě použila intuitivně techniku regresní terapie. Zvědomila jsem si ten strach, tu úzkost, to prožité trauma, přijala jsem, že se to stalo, dokonce jsem to i obrečela (tzn. že jsem „pustila“ emoce) a pak jsem vědomě tu paniku z pádu z výšky zpracovala a nechala na tom místě v minulosti, protože tam vznikl a tam patří.

Uvnitř mne proběhla autoregrese. Vrátila jsem se do minulého života a zpracovala fobii.

UŽ TEN PANICKÝ STRACH NEMUSÍM S SEBOU VLÁČET, PROTOŽE V SOUČASNÉM ŽIVOTĚ HO NEPOTŘEBUJI!

A tím jsem se zbavila úzkosti z výšek. Netvrdím, že to musí být napořád, je možné, že z minulosti ještě něco „vyplave“, ale teď to zabralo. Jsem nadšená!

Můžu říct, že 4. červen byl pro mne tím nejúžasnějším a nejpohádkovějším dnem plným emocí a zvláštních zážitků. Řekla bych, že těch úplně nejsilnějších z celého pobytu ve Skotsku. Mým velkým přáním je, se do Fairy Glen ještě někdy podívat, protože cítím, že tam TO ZNÁM.

Cítím se tam velmi dobře a stále mne to táhne zpět. Je krásné plnit si své cestovatelské sny….

 

Taky milujete SKOTSKO?    Podívejte se na mé VIDEO na YouTube.

Přeji vám, aby i vaše cestovatelské sny byly naplněny tak, jak jste si to vždycky přáli. Vaše

 

Líbil se vám můj článek? Sdílejte ho, ať se dostane k více lidem.

Máte pocit, že rezonujete s mými názory?  Najdete mne na Facebooku na stránce Hana Randáková/Průvodkyně pro ženy

Jste-li žena, která se rozhodla, že už konečně změní svůj život, zvu vás do své Facebookové skupiny zdarma   Šamanky všedního dne.

Najdete v ní ženy na stejné vlně, takové, které se zajímají o věci, mezi nebem a zemí, ty, co ví, že se věci nemění „jen tak“, ale že pro to musí něco udělat. Jsou ochotné do sebe investovat čas i peníze, protože se mají rády. Zkrátka udělaly první krok – rozhodnutí ke změně.

K dispozici můžete mít mou maximální podporu a spoustu užitečných tipů, informací a každý týden karetní výklad s krystaly.

Najdete mne také na LinkedInu,  Instagramu, Tiktoku a Pinterestu.