NIKDY neříkej NIKDY aneb už se hadů nebojím

 

Už od malička miluju zvířata. Všechna. Tedy, skoro všechna. Mám panickou hrůzu z velkých pavouků a z hadů. To jsou moje noční můry. Možná jsem v některém z minulých životů zemřela na uštknutí jedovatým hadem nebo pavoukem. Kdo ví…

 

Tohle ještě nemám zmapované

 

Jako dítě jsem měla to štěstí, že jsem mohla mezi zvířaty vyrůstat. Bydleli jsme v domku vedle příbuzných, kteří provozovali zahradnictví a k tomu chovali spoustu zvířat. Psa, kočky, slepice s kuřátky, kachny, husy, strašidelné krůty a také ovce s jehňátky. Abych nemusela do jeslí, maminka mě dala na hlídaní k tetě. Spoustu času jsem tedy trávila hraním si se zvířátky tehdy i později, když jsem byla větší.

 

 

Milovala jsem je. Byli to mí kamarádi. Věděli o mě všechno. V té době vzniklo to silné pouto a moje velká láska ke zvířatům všeho druhu. Na táboře jsem zachraňovala žáby, na bramborové brigádě zase myši z pod jedoucího traktoru, o dovolené v Beskydech s bráškou lovila mloky z děr, abychom si prohlédli tu jejich barevnou krásu a zase je vypustili zpět. S dědou jsem na chatě chodívala pozorovat srnky, jak se schází na kraji lesa za soumraku.

 

Doma jsem měla alespoň fenku Ritu (to je na vesnicích celkem běžné mít psa u domu), nic dalšího mi „nebylo povoleno“. Zvláště NE kočky – prý smrdí. A tak jsem kontakty se zvířaty vyhledávala jinde.

 

Rituška

 

Vzpomínám si, jak jsem jednou od kamarádky dostala morče a s radostí ho přinesla domů. Jenže rodiče s tím nesouhlasili a já musela morče vrátit. Byla jsem tehdy hodně smutná, zklamaná a rozčarovaná. Nedokázala sem pochopit PROČ si ho nemůžu nechat? Možná jsem to pochopit odmítala.

Když jsem dorostla do věku teenagerů, přestala jsem se doma ptát na povolení a začala si pořizovat malé tvorečky sama. A tak naší domácností prošlo pár myšek a několik křečků. Nejvíce si pamatuji křečka Karla. Byla s ním legrace. Byl společenský a hodně přítulný, pořád chtěl být se mnou na mém rameni.

 

Pak ve věku 3 let zemřel hrdinkou smrtí – přežral se

 

Šila jsem si tehdy nějaké oblečení a nevšimla si, že mi na zem spadly kousky ústřižků látky. Ten hamoun si je nacpal všechny do pusy a zřejmě se udusil. Vystrojili jsme Karlovi královský pohřeb a dodnes leží na zahradě. Pak už jsem křečky raději nechovala.

________________________________

Postupem času naší rodinou procházely další a další zvířata. Jako svatební dar jsme s manželem dostali od mé kamarádky štěňátko (fenečku) krátkosrstého jezevčíka, které jsme dali jméno Desinka. Byla úžasnou přípravou na budoucí potomstvo. Učila nás trpělivosti, bezpodmínečné lásce, důslednosti a mnoha dalším dovednostem, které potřebuje znát budoucí rodič.

 

jezevčice Desinka

 

Mnohokrát se podhrabala pod plotem a po hlasitém kdákání slepic se vrátila s opeřeným čumákem. Na nás pak bylo urovnávat se sousedy vzniklé škody, vylepšovat plot tak, aby se to příště nestalo a výchovně působit na psa. Efekt však byl u loveckého plemene zcela NULOVÝ. Prostě

KDYŽ MUSÍŠ, TAK MUSÍŠ!

 

Jindy zase „za trest“, že jsme odešli do práce a nechali ji doma, rozcupovala po bytě několik rolí toaletního papíru. Když jsme se vrátili z práce, bylo čerstvě „nasněžíno“ a uprostřed si lebedil spokojený pes.

 

Když se narodily děti, lásku ke zvířatům jsem jim předala. Ani jsem vlastně nemusela, už se s tím narodili. U dcery bylo už od batolecího věku zcela jasné, že zvířata budou hrát v jejím životě velmi důležitou roli, možná budou i na 1. místě – před lidmi.

 

Ještě neuměla pořádně ani chodit či mluvit a lehávala na trávě nebo cestičce, s nosem nalepeným na žížalu či brouka a radostně křičela: „Mami, ňákej bouk! Ňákej bouk!“ (v překladu – nějakej brouk :-)). Lovila žáby, žížaly, přečetla všechny encyklopedie zvířat a nejvíc (už od školky) milovala koně.  Jejím snem bylo mít vlastního koně.

 

 

 

___________________________________

Dnes už ho má….kobylku Emilku

___________________________________

 

 

Díky dětem se seznam zvířat v naší domácnosti rozšířil postupně na myši, křečky, morčata, králíčky a v neposlední řadě kočičku Cassie, které bude za pár měsíců úctyhodných 18 let. Časem přibyla druhá kočička Peggy, která bohužel předloni zemřela a do naší rodiny přišla z dočasné péče po zemřelé majitelce, tehdy 8 letá Ennie.

 

 

Cassie a Ennie

 


Tímto výčtem zvířecí historie v naší rodině ZATÍM končí


 

Ale proč jsem o tom vlastně psala? Podnět k napsání tohoto zamyšlení byla moje obrovská radost z toho, jak jsem překonala sama sebe a svůj strach. Z hadů. Byl to velký strach, troufám si říct, že až panický.

 

Co se stalo?

 

S manželem jsme se na začátku tohoto týdne zastavili za dcerou v práci. Pracuje jako prodavačka ve velkém zverimexu. Má na starosti terária. Ukazovala nám své miláčky a najednou měla v ruce krajtu a podávala mi ji, ať si ji „pochovám“, že je hodná. S panickou hrůzou jsem odskočila o půl metru s tím, že: „FUJ, hadů a velkých pavouků se v životě nedotknu!! Umřela bych strachy.“

Dcera Hanka byla trpělivá a ukazovala mi, jak je opravdu hodný, že není vůbec slizký a studený jak si lidé myslí, ale sametový a teplý – ať si sáhnu..

 

SEBRALA JSEM VŠECHNU ODVAHU A SÁHLA SI

 

Had byl opravdu na dotyk teploučký, příjemný a tak jsem svolila s tím, že si ho zkusím vzít do ruky. Srdce mi tlouklo až v krku, ruce se mi třásly jak alkoholikovi při absťáku, podlamovaly se mi kolena, ale DALA JSEM TO!!!

 


ZLOMILA JSEM „KLETBU“


 

Tak moc mě to nabilo, že jsem dostala odvahu a vzala si do rukou i dalšího hada – malého albína hroznýška královského. Ten už se trošku kroutil a lezl sem a tam.

Před uchopením hroznýše jsem od dcery dostala jen pokyn: „buď v klidu, nebuď hysterická a neodhazuj hada do dálky“ (že by mě znala?)

Ale ne, hysterie se nekonala a hádě jsem v pořádku vrátila.

Ale něco se se mnou stalo..

 

 

UŽ Z HADŮ NEMÁM PANIKU!

Nebylo to lehké, stálo mě to hodně úsilí, ale zvládla jsem to! Když jsem to zvládla já, vy, toho svého strašáka taky porazíte!! Možná to nebude na poprvé, možná ani na podruhé, ale to nevadí.

 


Důležité je vytrvat, zkoušet to a jednou se to povede


 

Každý máme svoje NIKDY. Svoje temná údolí, která jsou různě hluboká. V některých je úplná tma a v jiných už se objevuje jiskřička světla v dálce.

 

Přeji vám,

ať cestou tím tmavým údolím potkáte někoho, kdo vám podá pochodeň se světlem, anebo půjde s vámi, podrží vás a posvítí na cestu nahoru ke slunci.

Tím člověkem s pochodní pro mne tento týden byla moje skvělá dcera.

Děkuji,  Hani..

Jsem zkušená terapeutka a lektorka. Mou vášní je pomáhat lidem nalézt své ztracené sebevědomí a lásku k sobě. Můj příběh najdete zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Dělají si s vámi ostatní co chtějí a vy nevíte jak se bránit?

    Máte pocit, že jste loutka, se kterou si jiní pohrávají a vy nevíte jak to změnit? V eBooku zdarma Pryč s manipulací se dozvíte 5 zaručených tipů, které vás mohou posunout k větší sebejistotě.

  • Potkáme se na Facebooku
  • Nejnovější články
  • Kategorie