KDY UŽ TO SKONČÍ? Nechci být sama!

„Už nevím, co mám dělat?! Hani, poraď/te mi co s tím? Jsem zoufalá a upadám do deprese. Cítím se tak osamělá!“

S takovými a podobnými větami a prosbami o pomoc se setkávám čím dál častěji. Slýchávám je od svých kamarádek, známých, ve vlaku od cizích lidí i od klientek v poradně, čtu je v e-mailové poště.

Kde se berou ty pocity?

Zdrojem těchto pocitů bývají různá období v našem životě. Může to být výročí úmrtí blízkého člověka, nemoc, která nás náhle upoutá na lůžko, partner, který je pořád v práci a nemá na nás čas anebo právě probíhající Vánoce. V tomto období člověk více bilancuje a obecně jsou lidé mnohem citlivější, emotivnější a mají sklony k lítostivosti.

Každý z nás má zcela odlišnou potřebu blízkosti jiných lidí. Jinak toužíme po intimitě milovaného partnera, jinak rodiny a jinak ostatních osob. I v rámci partnerských vztahů je to hodně různé.

Jsou lidé, kteří potřebu blízkosti vnímají tak, že se od svého partnera nehnou ani na krok a touží být stále s ním. Jakmile se partner/ka vzdálí, tak u nich vznikne silně ohrožující pocit, že o něj/ni přijdou. Tento typ „lásky“ a silné potřeby intimity však časem začne partnera či partnerku ve vztahu dusit. Zpočátku nám to může připadat roztomilé, že partner žárlí, že se nás stále dotýká a je k nám „přilepený“. To stejné očekává on od nás. Jakmile jeho omezující chování ale překročí určitou mez, vnímáme to jako omezení svobody a pocit, že v takovém vztahu se nedá „dýchat“, natož žít.

Jiní lidé naopak žijí v celkem harmonickém vztahu, a přesto jej vnímají jako prázdný, nepodnětný a pociťují samotu.

Čím to je, že se tolik lidí cítí osaměle?

Důvodů je opravdu mnoho. U většiny osob tento pocit vzniká v raném dětství, kdy byli jako malé děti na nějakou dobu odděleni od matky (či osoby, která o ně pečovala) nebo mateřská láska nebyla dostatečně vřelá či chyběla úplně (dítě se ocitlo v Dětském domově či bylo týrané). Pokud člověk v dětském věku zažije trauma separace od rodičů, nese si pocity osamělosti většinou po celý zbytek života, aniž by tušil, odkud přišly.

Jde o jakýsi vnitřní, podvědomý pocit strachu z toho, že bude opuštěn. Buďto si vybuduje závislé vztahy nebo žije se vzorcem chování „nesmím ukázat svou zranitelnost, jinak budu opuštěn/á“. Své emoce uzavírají do sebe a za žádných okolností nedají najevo jakoukoli slabinu. Se svými starostmi či bolístkami se nesvěřují z obav, že by byli pro partnera nedokonalí anebo zneužitelní. Oni přece VŠECHNO zvládnou! Partner/ka pak toto chování vyhodnotí jako chladné, odmítavé nebo odtažité. Může mít i pocit, že není dostatečně milován/a, protože chybí vzájemné sdílení.

Dalším důvodem, zejména v partnerství bývá to, že jakmile je vztah naplněn dětmi, veškeré události se točí kolem nich a partnerům nezbývá žádný volný čas pro sebe navzájem. Stávají se z nich rodiče, začnou se oslovovat „maminko“ a „tatínku“ a potlačí roli muže a ženy. Téma hovoru se točí kolem počtu bobků v nočníku, domácích úkolů, třídních schůzek, organizace volnočasových aktivit dětí a dárků pod stromečkem.

Pokud si v průběhu času neudržují zvyk trávení alespoň nějakého pravidelného času pouze o samotě BEZ DĚTÍ a neprovozují žádné společné koníčky (patří sem i pravidelný sexuální život ), pak se propast mezi nimi neustále prohlubuje.

Jakmile děti opustí společnou domácnost a odejdou do škol či za svými partnery, muž a žena najednou zjistí, že si nemají co říct. Ztratili společná témata i zájmy a úplně se odcizili. Nežijí už SPOLU, ale vedle sebe.

Podobný příběh bych tady napsala i já před cca 10 lety. Děti už nás přestaly tolik potřebovat a staly se samostatnými. Pro mne jako mámu, to bylo zpočátku hodně těžké. Snažila jsem se jim poskytnout dostatek volnosti, ale zároveň jsem uvnitř cítila velké prázdno a osamělost.

Do té doby jsem veškerý svůj volný čas věnovala hlavně dětem a mezitím jsem stihla ještě vystudovat vysokou školu při zaměstnání. Na sebe mi už čas nezbyl. Bohužel jsem si ho neudělala ani na manžela. Musel mít tehdy pocit, že je na druhé koleji (za dětmi a mým studiem) a do toho mu ještě jeho táta vyčítal, že on vysokou školu nedodělal a já ano.

Obdivuji ho a děkuji, že to tenkrát ustál a neodešel za jinou

Po dokončení studia nastalo prázdno a ticho. Zjistila jsem, že už nemáme společná témata. Dosud jsem na něj chrlila své zážitky ze školy, zkoušek, příběhy o spolužácích a učitelích a najednou nebylo o čem mluvit. Přišla vztahová krize.

Najednou jsme na sebe byli nepříjemní, vrčeli jsme, štěkali, ironicky se slovně „pošťuchovali“. Pak bylo období, kdy jsme se vyhýbali jeden druhému, abychom spolu nemuseli mluvit, já jsem se cítila ublížená, osamělá, topila jsem se v roli oběti a myslím, že nebylo daleko k rozvodu. Možná jsme o tom oba přemýšleli (já teda určitě ano). Nikdo to ale nevyslovil.

PAK PŘIŠEL ZLOM

Jak už to tak bývá, když je problém ve vztahu, zrcadlí to děti svými zdravotními problémy. A je úplně jedno kolik jim je let. Dcera začala mít různé zdravotní potíže, které se nabalovaly, a některé byly vyhodnoceny, že jsou psychosomatického původu. Skončili jsme (nebo spíš začali ?) u nemocniční psycholožky. Díky ní jsme si uvědomili a řekli věci, které bychom sami nezvládli, získali nadhled a po krůčcích hledali řešení naší situace.

Znovu jsme začali objevovat jeden druhého a letos na podzim oslavíme 33 společných let. Ano, prvotní zamilovanost již dávno pominula, krizi jsme překonali, ale dnes vím, že svého muže stále miluju a za nic na světě bych ho nevyměnila.
I když mě někdy strašně štve.  Ale já jeho určitě taky .

Nejdůležitější pro nás je stejný smysl pro humor, každodenní legrácky, děláme si vzájemně malé radosti, trávíme spolu dovolenou (alespoň krátkou), ale i každý z nás má prostor sám pro sebe a své koníčky nebo dámské čí pánské „jízdy“.

Pochopila jsem, že pocit osamění a prázdnoty vzniká uvnitř nás. Když to prázdné místo zaplníme hezkými pocity, zážitky, podněty a naučíme se přijímat sebe sama, pak začneme občas samotu i vyhledávat a nebudeme se bát trávit čas sami se sebou a navrch to pro nás bude příjemné a začneme si to užívat.

K pocitům samoty velmi často může přispět i to, že člověk odejde do důchodu. V produktivním věku byl zvyklý na každodenní režim a také společnost kolegyň či kolegů v práci, s kterými mohl sdílet své starosti nebo čerpat rady od zkušenějších.

Najednou je izolován od aktivní společnosti a může si připadat mnohdy i ukřivděně (pokud byl svým zaměstnavatelem donucen k odchodu do starobního důchodu) a postupem času dochází k uzavírání se do sebe.

Jak z toho ven?

Odpověď na tuto otázku není úplně jednoduchá. Každý svou situaci vnímáme velmi individuálně a je tedy třeba i takto k ní přistupovat. Zkoušet, co pomůže zrovna mně. A vůbec to nemusí být to samé, co by pomohlo mé kamarádce Simoně .

V případě seniorů v důchodu, je velmi dobré snažit se stále udržovat styky s bývalými kolegy, alespoň občas s nimi vyrazit na schůzku, výlet nebo kávu. Případně se snažit nalézt nové osoby ve svém okolí. To se vám ale nemůže podařit, pokud sedíte doma a nikam nechodíte (akorát do Kauflandu a zpátky ).

Choďte např. do knihovny, případně do klubů osob podobného věku, provozujte různé aktivity (turistika, lehký sport, který zvládnete – cvičení typu jóga pro seniory, zdravá záda, plavání apod.)

Pár užitečných tipů

1. Neuzavírejte se do sebe – máte-li partnera, komunikujte s ním co nejvíce a otevřete mu své srdce. Hledejte společná témata i koníčky, plánujte společné akce i budoucnost
2. Myslete více na sebe – nevážíte-li si sami sebe, logicky přitahujete i partnery nebo osoby, které vám to zrcadlí a chovají se k vám bez úcty. Neuděláte-li si čas na sebe, ani váš partner si na vás čas neudělá.
3. Nemáte-li partnera, neseďte doma a snažte se co nejvíce chodit mezi lidi. Nemějte strach začít hovor na obyčejná témata jako je počasí nebo cokoli jiného.
4. Pracujte na svém osobním rozvoji – zejména na zvýšení vašeho sebevědomí. Pokud se bojím oslovit lidi, značí to něco o mém sebehodnocení. Přemýšlejte o tom, čeho se bojíte. Zesměšnění, ztrapnění se, odmítnutí, že nejste dost dobří jako jiní? To všechno jsou témata, na kterých se dá pracovat.
5. Jestliže váš partner zemřel – nepospíchejte, všechno chce svůj čas, netlačte na sebe a nenechte na sebe působit tlak okolí. Čas na truchlení je VŽDY individuální a JE TO V POŘÁDKU. Někdo si smutkem zvládne projít za rok a jinému člověku to může trvat i 5 let. Znovu zde ale připomínám BOD 1 – Neuzavírat se do sebe – i když truchlíme, je třeba se potkávat s jinými lidmi a hledat malé, běžné radosti každodenního života. I když je to zpočátku velmi těžké.
   

Líbil se vám můj článek? Sdílejte ho, ať se dostane k více lidem. Máte pocit, že souzníte s mými názory?  Najdete mne na Facebooku na stránce Hana Randáková/Průvodkyně pro ženy.

Jste-li žena, která už bouchla do stolu a řekla si DOST! – už konečně změním svůj život, zvu vás do své Facebookové skupiny zdarma  Šamanky všedního dne.

Najdete v ní ženy na stejné vlně, takové, které se zajímají o věci, mezi nebem a zemí, ty, co ví, že se věci nemění „jen tak“, ale že pro to musí něco udělat. Jsou ochotné do sebe investovat čas i peníze, protože se mají rády. Zkrátka udělaly první krok – rozhodnutí ke změně.

K dispozici můžete mít mou maximální podporu a spoustu užitečných tipů, informací a každý týden karetní výklad s krystaly. Získáte spoustu skvělých informací a občas vysílám živě do skupiny EFT terapii na aktuální téma. Pomůže vám to zpracovat různé bloky.

Možná byste se chtěli mrknout i na můj Instagram nebo Tiktok.