Cestovatelské sny – Magické Skotsko 2. část, regresní terapie v praxi

Většina lidí má cestovatelské sny, ale jen některým se splní

Znám i mnoho lidí, kteří si plní své cestovatelské sny tím, že jezdí po místech, kde se natáčel jejich oblíbený seriál. Já mezi ně nepatřím.

Viděli jste seriál Cizinka (Outlander)? Ano? Tak to se vám dnešní článek bude líbit. Společně se mnou zavítáte na dva hrady, kde se tento seriál natáčel a zároveň vás nechám nahlédnout pod pokličku mého prvního vhledu (regrese do minulého života), který se mi ve Skotsku odehrál.

Skotsko, země s krvavou historií

Skotsko je překrásná a opravdu magická země. Její historie bohužel není vůbec pozitivní, naopak je plná válek, agrese, zabíjení, mučení a upalování čarodějnic. Také častých válečných nájezdů Angličanů proti Skotům.

Ačkoli se Skotsko nakonec stalo součástí Velké Británie, Angličané Skoty dodnes nemají příliš v lásce a dělají si z nich legraci. Existuje spousta vtipů na adresu Skotů a jsem si jista, že taky nějaký znáte. Hlavně na téma lakomství 😀.

Vím, že 2 týdny jsou krátká doba, ale za dobu našeho pobytu na území Skotska, jsem potkala mnoho milých, vstřícných lidí, ochotných kdykoli v nouzi pomoci. Samozřejmě i ty méně milé, někdy i neochotné, asi jako všude ve světě.

Dnes tento článek nepíšu proto, abych vám vyprávěla o lidech ze Skotska, ale o výjímečných místech, které jsem měla tu příležitost navštívit. Nečekejte ode mne žádný cestopisný seriál. Budu vám vyprávět pouze o místech, které pro mne byly nezapomenutelné, které na mne silně zapůsobily nebo jsem na nich zažila něco neskutečného, zajímavého, magického.

A věřte, že taková místa tam opravdu byla …

Pravá anglická snídaně

První takový zážitek mne čekal hned druhý den pobytu na skotské půdě. Brzy ráno jsme zavítaly do restaurace skotských farmářů, kde jsme si daly tu nejúžasnější snídani na světě: slaninka, vejce, klobásky, fazole, dušené žampiony a k tomu toustíky a máslíčko. Nesmím opomenout pravý anglický čaj. To byla dobrota!!!!

Jídlo bylo tak vydatné, že jsme vydržely bez hladu až do pozdního odpoledne. Prostě super energetická bomba! Po celou dobu  snídaně venku dost pršelo, ale nenechaly jsme se otrávit a nepředjímaly, jak asi nepříjemné bude chodit v dešti.

Midhope Castle (Lallybroch ze seriálu Cizinka)

Když jsme kolem 11. hodiny dorazily k hradu Midhope Castle, přestalo pršet. Hrad je pro Skoty (a vlastně dnes už i velkou část světa) známý tím, že se v něm natáčely scény seriálu Cizinka. Nazvali ho „Lallybroch“.

Taky ho znáte? Já ho vůbec neznala a byla jsem za mimoně 😀.

Hrad Midhope Castle mě nenadchnul

Ošklivý, starý „barák“, rozpadající se budova, některá okna zalepená igelitem a ani nevypadá jako hrad. A vstup? 3,5 Libry! No to je mazec! Prostě tahání peněz z lidí kvůli tomu, že se tam natáčelo kus seriálu. Připomíná  mi  to Česko  🙂  a to se ani nesmí dovnitř – tedy, může se jen do vymezených místností (asi kde se natáčelo).

Kolem žádná zahrada, všude se válí kusy trámů (zřejmě začínají s opravami), nějací chlapi tam něco vyměřují. Vedle historické vstupní brány modrá plastová popelnice. No krása, co by člověk pohledal. 😀

Obešly jsme hrad, udělaly pár fotek a odcházíme…

Z tohoto hradu jsem byla celkem zklamaná

Hlavně z výše vstupného. Cestou k autu si některá z holek všimla, že vedle silnice teče překrásný potůček a kolem něj vede cesta. Byla by to hezká procházka, i když místy bychom musely překonat blátivá místa.

Začíná pršet. Nevadí, jsme plné energie a dychtivé po nových zážitcích ve Skotsku – vydáváme se tam!

Jarka v navigaci zjistila, že kousek dál je i nějaký hřbitov, kam by se dalo zajít (což byl náš požadavek s Marcelou a Denisou, že bychom rády kdekoli na hřbitov). Tato informace nás velmi zaujala a tak jsme vyrazily po blátivé cestě.

Místy mrholilo, místy i pršelo, nepršelo a zase mrholilo. Bláznivé počasí. Nejsme ve Skotsku? Každých 10 minut je to jinak. V lese však bylo mnohem tepleji, takové zvláštní vlhké a teplé klima jako někde v džungli. Nakonec jsme skončily v tričkách s krátkým rukávem. I když pršelo, bylo velmi příjemně.

Všude zvláštní stromy, jako bychom se propadly v čase

Cestou od hradu Midhope Castle jsme míjely zvláštní přírodní úkazy. Různé typy stromů, hodně z nich bylo poměrně starých, čišela z nich historie, možná některé zažily dobu, kdy byl hrad ještě obydlený. Byly strašidelné, pár z nich omotaných různými jinými stromy nebo něčím, co vypadalo jako stromová liána.

Člověk se mezi nimi cítil strašně maličký, jako by sem ani nepatřil anebo jako by měl pokorně žádat či prosit o to, zda může do jejich teritoria vstoupit.

Velikánové, na které jen tak nenarazíš

Cítila jsem k nim velkou úctu, jako by to byli staří mudrcové s mnoha znalostmi. Pobyt mezi nimi byl velmi příjemný a mnohé stromy si mne k sobě doslova přitáhly.

Některé ze stromů byly hodně gigantické, vysoké a vzbuzovaly respekt. Jiné stromy nebyly obdařeny takovou velikostí nebo výškou, naopak byly menšího vzrůstu, jejich větve byly svěšené k zemi a nabízely člověku láskyplnou náruč nebo možnost úkrytu před deštěm či větrem.

Těm jsem říkala „tulící stromy“.

Prostě vás vtáhly pod svá křídla a najednou jste se přistihli, že se k nim tulíte, objímáte je, položíte si hlavu na jednu z větví a je vám jako v mámině náruči. Zvláštní. Nikdy a nikde jsem to nezažila. Takový klid v duši.

Zvláštní regrese. Jako bych tím lesem už někdy šla

Bylo to pro mne tak známé. Ten les, ta místa, ty stromy. V tu chvíli jsem o tom ale vůbec nepřemýšlela. Všechno mi to došlo až později.

Jarka šla svým vlastním rychlým tempem, a než jsme se my ostatní přiblížily k místu, kde by hřbitov mohl být, už se vracela zpět a hlásila, že hřbitov je nepřístupný a zamčený a dovnitř se zkrátka nedostaneme.

Koukla do mapy a navrhla, že bychom si tedy mohly udělat náhradní procházku kousek dál lesem, a že dojdeme k nedalekému hradu Blackness Castle, jsou to asi 2km.

To nás hezky tahala za nos, asi se bála, že tam odmítneme jít. Bylo to nejmíň 5km, protože jsme šly dál a dál více než hodinu).

Cesta k hradu vedla překrásným lesem, jiným, než byl ten předchozí (tajemný), byla tvořena červenými kamínky, příroda kolem jak v tropickém pralese a znovu pršelo a mrholilo a vylezlo sluníčko a zase mrholilo.

Celou dobu jsme šly podél mořského pobřeží a na konci se skvěl ve výhledu mezi stromy onen hrad. Nejprve hodně z dálky a pak už se pomaličku přibližoval. Na některých místech se stromy rozestupovaly a ukázaly malý kousek výřezu mořského pobřeží s pláží. Nedalo se tomu odolat a tak jsem se musela jít pokochat pohledem na moře a nadýchat se mořského vzduchu. Pršelo, byla mlha, výhled byl velmi omezený, ale MOŘE je MOŘE.

Když jsme došly na konec lesa, otevřela se před námi nádherná scenérie… veliká, zelená louka, mořská zátoka s bílým pískem a na jejím konci překrásný hrad, vyzařující dominanci.

Pohled jako z filmu

Jako by na nás křičel: „Tady jsem JÁ! Dívejte se na mně, jak jsem krásný!“

Nicméně stále nebyl úplně na dosah. Trvalo nám ještě dalších asi 15 minut, než jsme se k němu dostaly. Teprve až jsme ho obešly z druhé strany, zasloužily jsme si pohled na hrad v celé jeho kráse.

Blackness Castle

Na první pohled je celkem jasné, že se jedná o hrad, jehož úkolem bylo bránit místní přístav od válečných nájezdů z moře. Většinou sloužil pro vojenské účely jako kasárna. Areál hradu má zvláštní tvar do špičky, který je vidět zejména z výšky. Říkalo se o něm, že je lodí, která nikdy neplula. Severní a jižní věž byly nazývány stěžněm a zádí.

Na nádvoří jsme se s děvčaty rozdělily.

Já měla jasno, že do hradu CHCI, i když zvenčí nevypadal zas až tak zajímavě, ale táhlo mě to tam. Marcela se přidala ke mně. Denisa s Jarkou šly do kavárny na kávičku a venku zase začalo pršet.

Prohlídka hradu začínala na ochozech, což nebylo v tom dešti moc příjemné, ale nahodila se kapuce a šlo se! Ochozy i celé nádvoří jsou tvořeny dobovými kameny, jako by celý hrad byl vysekán ve skále.

Když se zastavíte na nejsevernějším místě „lodi“, držíte se železného zábradlí (jako na Titanicu 😀) a díváte se do dálky, kde se rozprostírá moře, vítr vám šlehá do obličeje a tvář omývá déšť, dovedete si celkem živě představit, jak se tady těm vojákům nelehko sloužilo na stráži.

Na nádvoří kdysi probíhalo natáčení seriálu Cizinka

V průběhu prohlídky nádvoří se dozvídáme, že i zde probíhalo natáčení seriálu Cizinka. Byla to druhá série, kdy byl Jamie vězněn v pevnosti Fort William. A právě tou pevností se na čas stal hrad Blackness.

Déšť neustával, tak jsem se šla raději schovat dovnitř jižní (té nižší) budovy. Už při vstupu do dveří se zdálo, že k této budově mám obzvlášť blízko. Při procházení jednotlivých místností (interiéry nejsou ničím zařízené, není zde dobový nábytek, pouze kamenné zdi) jsem vnímala jakési energie, ale nic zvláštního, buď to bylo příjemné nebo naopak nepříjemné, a tam jsem se dlouze nezdržovala.

Pak jsme se s Marcelou ocitly ve velké místnosti – dle popisu se jednalo zřejmě o jídelnu či společenskou místnost pro vojáky. Na stropě visely dva nádherné lustry a pod nimi stál starý, obrovský dřevěný stůl.

Regrese v přímém přenosu. Místnost a stůl mě uchvátily nejvíc

Přiblížila jsem se ke stolu a prsty se lehce dotýkala jeho horní desky. Nejprve jsem bříšky prstů jemně přejížděla po desce a všimla jsem si, že mi prsty úplně brní. To bylo neskutečné! Nikdy jsem nic podobného nezažila. Pak mi něco řeklo: „dotkni se dlaněmi stolu!“

Položila jsem obě dlaně na stůl, a málem to se mnou seklo

Najednou se mi začala strašně točit hlava, celá místnost se točila se mnou, ruce přilepené ke stolu. Nemít je tam, tak už asi ležím na kamenné podlaze. Nahrnuly se mi slzy do očí a chtěla jsem radostí brečet, křičet, že tady to znám, že jsem tu někdy byla, že tady jsem „doma“!!!! Ale uvědomovala jsem si, že tam nejsem sama. Je tam se mnou Marcela a také ostatní návštěvníci.

V momentě, kdy se se mnou točila místnost a já se podívala na strop s dobovým lustrem, se mi najednou před očima zjevil obraz této místnosti v dávné době. Nevím kdy.

Vidím, jak uprostřed místnosti je několik stolů a kolem nich sedí mnoho lidí – mužů. Všichni se veselí, hodují a pijí z číší.

Vím, že jsem tu scénu už někde viděla v minulosti, ale tehdy jen jako pozorovatel, nyní jsem to byla já, kdo byl uvnitř děje. Marcela si na mém chování všimla, že se něco děje, a tak jsem jí scénu a dojmy popsala. Odpověděla, že má taky dost zvláštní pocity, ale nic takového jako já. Ze svých zážitků jsem byla úplně v euforii, jako když si něco šlehnete 😀.

Řekla jsem Marcele „Polož ruce na ten stůl a uvidíš, co se bude dít!!!“

Myslela jsem, že je ten stůl snad kouzelný a obě se přeneseme do minulých životů, ale nestalo se tak. Marcela mi ale potvrdila, že se jí taky něco děje. Neměla vhled jako já, ale cítila brnění rukou a nohou.

Nevím kolik času jsme strávily v této místnosti, ale kdyby nepřišla SMS zpráva s pobídkou od Denisy a Jarky, že už je moc hodin a musíme se vrátit k autu, zřejmě bychom tam stály přilepené u stolu ještě dnes.

A tak nám nezbylo nic jiného, než se odlepit, a spěšně projít ještě další zbylé místnosti jižní věže a tu severní už jsme si nechaly na příště. Mrzelo nás, že jsme to nestihly všechno. Alespoň máme důvod se tam ještě někdy vrátit.

Co se mi uvnitř hradu stalo? Byla to regrese do minulého života?

Po návratu ze Skotska jsem často přemýšlela nad tím, co se to stalo, jaká část mého minulého života se mi otevřela a proč? Ty myšlenky se mi pořád vracely, a proto jsem před pár dny podstoupila regresi, ve které jsem se úmyslně vrátila zpět na Blackness Castle, abych pochopila důvod mého vhledu.

Otevřel se mi tento úryvek příběhu regrese:

„Jsem velmi mladý  anglický voják. Jmenuji se Charlie. Sedím na koni a mířím ku hradu. Přijíždím po nějaké bitvě. Jedu kolem pobřeží a v dálce vidím Blackness Castle.

Moc se těším, cítím se tady doma a vím, že tu jsou i mí kamarádi. Zejména ten jeden, kterého mám nejradši a hodně si s ním rozumím. Vyprávíme si večer v posteli o svých rodinách a on mi rozumí.

Přijíždím k jižní věži, sesedám z koně a rychle běžím do schodů. Jsem šťastný a moc se na všechny těším, až to oslavíme.

VYHRÁLI JSME BITVU!!!

Ocitám se ve velké místnosti. Všichni kluci z naší jednotky už sedí kolem stolů, také tam vidím s nimi všechny velitele. Uvědomuji si, že některé ne, ti padli v boji. Nebyli mi ale tak blízcí jako tihle, tak mě to tolik nerozesmutnilo. Přidávám se tedy k ostatním, beru do ruky číši a zpívám, piji a jím spolu s ostatními. Jsem šťastný!“

Cítím, že tahle situace není tím poselstvím, které mám pochopit

Proto žádám své podvědomí, aby mne zavedlo do události, která nějak radikálně změnila můj tehdejší život a souvisí s tím, co se mi děje teď.

„Ležím na lavici a jsem celý zkroucený. Hrozně mě bolí břicho. Vojenský doktor kolem mě běhá, nosí mi nějaké lahvičky, které mám vypít. Jsou hnusné, hořké FUJ. Nechci to pít, vím, že mi to stejně nepomůže. Na ošetřovně leží dalších 5 kluků se stejnými bolestmi. Říkají, že nás někdo otrávil jídlem. Asi se nám Skoťáci chtěli pomstít za to, že jsme vyhráli tu bitvu. Pár dní na to umírám….“

Odpovědí na otázku: „Proč zrovna tento příběh?“ mi přišlo několik, ale jako nejsilnější poselství vnímám toto:

KAŽDÝ ÚSPĚCH JE VYKOUPEN NEÚSPĚCHEM !

Aktuálně se nalézám v situaci, kdy dotahuji k cíli nějaké nové projekty a bojím se to rozjet tzv. na plné čáře, protože jako mnoho jiných lidí se obávám krachu nebo nezdaru. Když se mi podaří jakýkoli dílčí úspěch, jsem šťastná a raduji se z toho, ale také mám strach, že radost bude vykoupena nějakým průšvihem.

Možná se v tom taky poznáváte

Nikdo není dokonalý. Ani já, ačkoli se snažím pomáhat jiným, jsem jen obyčejný člověk se svými strachy, které jsou někdy tak skryté, že je člověk nevidí.

A proto mám ráda regresní terapii, protože mi vždycky otevře oči, abych to jasně pochopila, zpracovala si to a netáhla do svého dalšího života. Viz příběh – voják Charlie měl radost, byl šťastný a pár dní nato zemřel v bolestech.

Pro mne je to poučení, že tohle už se stalo a teď se rozhoduji, že TO BUDE JINAK. Je to minulost, na kterou se můžu podívat, poučit se z ní, pochopit odkud ty mé strachy mohou pocházet a jít dál. Jsou to věci, které mne posunou k pochopení vlastního JÁ tady a teď. Protože každý člověk má právo na štěstí a úspěch. 

I vy k těm lidem patříte! Regrese vám pomůže zajistit cestu k úspěchu bez nutnosti vykoupení průšvihem!

Pokud máte pocit, že delší dobu zažíváte nějaké věci, které se vám opakují, a možná tomu nerozumíte, nebo že to ve vašem životě trošku drhne a nevíte si rady s tím, jak jít světem lehčeji, můžeme se na to společně zaměřit pomocí regrese.

Jak už jsem výše uvedla, hrad Midhope Castle může na některých obrázcích působit zajímavě, ale na mne příliš nezapůsobil. Naproti tomu Blackness Castle, ke kterému jsme se dostaly vlastně „náhodou“ (já vím, náhody neexistují), mi zanechal v mém srdci nezapomenutelný otisk. Jsem si jista, že kus svého srdce i své duše jsem tam nechala, ale zároveň jsem si kousek z něj vzala ve svém srdci domů do Čech.

Goodbye, Blackness Castle!

Děkuji vám, že jste měli tu trpělivost a dočetli až sem. Možná vám můj příběh přijde bláznivý, ale opravdu se stal. I mne samotnou to překvapilo. A jestli vás zaujal, těšte se na další pokračování příště, protože těch regresních zážitků bylo více….

Vaše

Líbil se vám můj článek? Sdílejte ho, ať se dostane k více lidem.

Máte pocit, že rezonujete s mými názory?  Najdete mne na Facebooku na stránce Hana Randáková/Průvodkyně pro ženy

Jste-li žena, která se rozhodla, že už konečně změní svůj život, zvu vás do své Facebookové skupiny zdarma   Šamanky všedního dne.

Najdete v ní ženy na stejné vlně, takové, které se zajímají o věci, mezi nebem a zemí, ty, co ví, že se věci nemění „jen tak“, ale že pro to musí něco udělat. Jsou ochotné do sebe investovat čas i peníze, protože se mají rády. Zkrátka udělaly první krok – rozhodnutí ke změně.

K dispozici můžete mít mou maximální podporu a spoustu užitečných tipů, informací a každý týden karetní výklad s krystaly. 

Najdete mne také na LinkedInu,  Instagramu, Tiktoku a Pinterestu.